R OZ H OVO R

Sorry, že si jdeme po představení

sednout a že u toho nepijeme kafe.

Tak to nevím. Kdybych ale zítra musela

odejít z  divadla, odejdu spokojená. Byla

jsem už na divadle svědkem tolika skvělých věcí, že by mě nemrzelo, že je konec.

Kdybys mi řekl, že se mám hlásit támhle

za barem, tak půjdu a  budu úplně stejně

jako u herectví zkoumat, co je na té profesi nejzajímavější.

To je hrozný klišé. Třeba by tak Lukáš

skončil, kdyby hrál dál. Proč se ale nemluví o doktorech a alkoholu? Nebo o novinářích? Na herce je jenom líp vidět. Sorry,

že si jdeme po představení sednout a  že

u toho nepijeme kafe.

Nemáš to až moc na salámu? Nezačne ti

brzo chybět motivace?

Jsou herci, kteří si sbalí tašku a jdou domů.

Já si to ale nedokážu představit. Potřebuju dekompresní komoru, než začnu zase

normálně fungovat. Navíc moje práce pro

mě znamená i  to, že poznávám kolegy, že

spolu tvoříme komunitu. Jo, bylo by hezčí,

kdybychom hráli pétanque a pili u toho sodovku, ale tak to v Česku nechodí. My tady

– a vlastně v celé východní Evropě – všechno řešíme alkoholem, radost i smutek.

To by znamenalo, že jsem vyhořela. Nechci se dostat do stavu, že nebudu mít

sílu být dostatečně zainteresovaná. Režisér Ivan Krejčí – který mě přijímal do

ostravské Arény, takže ho považuju za

svého divadelního tátu – mi vždycky říkal:

„Dělej to do chvíle, dokud si vzpomeneš

na důvod, proč jsi to začala dělat. Když je

pořád zřetelný, je to v pohodě.“ A pro mě

to zřetelné stále je. Divadlo považuju za

nejvyšší formu komunikace. Nikdo ještě

nepřišel na to, jak ho dělat ideálně. Jak co

nejlépe sdělit, co máš na mysli. Jen samotná ta snaha je pro mě fantastický tvůrčí

proces. A dostávat každý měsíc výplatu za

činnost, která tě naplňuje, je prostě životní výhra.

Když jsem loni zpovídal Lukáše Hejlíka, tak

mi říkal: „V  divadlech je divná nálada. Na

někoho to možná působí vznešeně, ale nakonec všichni skončí u piva a panáků a lamentují na život. Druhý den je z toho bolí

hlava. A tak pořád dokola.“

Takže to bez posezení se skleničkou v divadelní kavárně nejde?

V jednom rozhovoru jsi o sobě říkala, že jsi

smutný člověk. Mně tak nepřipadáš.

To jsem ráda. Asi se měním. Ale dlouho

jsem byla strašný depkař. Možná to pominulo po třicítce.

U mě to spíš po třicítce začalo.

Fakt? Mně přijde, že mám v poslední době

spoustu věcí na háku. Nechtěla bych, aby

mi bylo zase míň. Potkat své mladší já?

Hnala bych se rychle pryč, abych se nenakazila těmi negativními stavy.

Návod na zahnání depky se bude možná

kdekomu hodit.

Prostě jsem se naučila žít sama se sebou.

Se svou mírou záště, trapnosti a se všemi dalšími negativními věcmi, za které

bych se dřív peskovala. Už vím, co od

sebe můžu čekat, takže se v  sobě tolik

nezklamávám. Jestli je tohle zmoudření,

to fakt nevím.

Prý jsi na place perfekcionistka.

Je fakt, že mám celkem jasnou představu

o  tom, jak by mělo co vypadat. Baví mě

řešit detaily, při zkoušení mám spoustu

nápadů, které potřebuju ventilovat. Kolegové by ti možná řekli, že jsem osina. Asi

bych nemohla režírovat.

Nechtěla by sis to zkusit?

Možná jo, ale nevím, jestli bych na to měla

nervy. Režisér musí spoustu věcí nechat

plavat, musí doufat, že ho herci pochopí

a  dokážou s  nejrůznějšími oklikami předat jeho vizi divákům. Je to krásné i děsivé

zároveň. Člověk věnuje přípravě hry rok

života, je pod ní podepsaný a pak to svěří hercům, ať se toho chopí. Nevím, jestli

bych tuhle roli stvořitele zvládla. Asi bych

nebyla dost trpělivá ani hodná.

Režisér musí být hodný?

V  ideálním světě jo, i  když realita bývá

samozřejmě jiná. Je to práce pro otrlé.

S  rupnutím nervů se v  podstatě počítá

jako s odpadní vodou tvorby. Nemá cenu

se plácat po ramenou a říkat si: „Miláčku,

můžeš se prosím přesunout víc doprava

51