R OZ H OVO R
Sorry, že si jdeme po představení
sednout a že u toho nepijeme kafe.
Tak to nevím. Kdybych ale zítra musela
odejít z divadla, odejdu spokojená. Byla
jsem už na divadle svědkem tolika skvělých věcí, že by mě nemrzelo, že je konec.
Kdybys mi řekl, že se mám hlásit támhle
za barem, tak půjdu a budu úplně stejně
jako u herectví zkoumat, co je na té profesi nejzajímavější.
To je hrozný klišé. Třeba by tak Lukáš
skončil, kdyby hrál dál. Proč se ale nemluví o doktorech a alkoholu? Nebo o novinářích? Na herce je jenom líp vidět. Sorry,
že si jdeme po představení sednout a že
u toho nepijeme kafe.
Nemáš to až moc na salámu? Nezačne ti
brzo chybět motivace?
Jsou herci, kteří si sbalí tašku a jdou domů.
Já si to ale nedokážu představit. Potřebuju dekompresní komoru, než začnu zase
normálně fungovat. Navíc moje práce pro
mě znamená i to, že poznávám kolegy, že
spolu tvoříme komunitu. Jo, bylo by hezčí,
kdybychom hráli pétanque a pili u toho sodovku, ale tak to v Česku nechodí. My tady
– a vlastně v celé východní Evropě – všechno řešíme alkoholem, radost i smutek.
To by znamenalo, že jsem vyhořela. Nechci se dostat do stavu, že nebudu mít
sílu být dostatečně zainteresovaná. Režisér Ivan Krejčí – který mě přijímal do
ostravské Arény, takže ho považuju za
svého divadelního tátu – mi vždycky říkal:
„Dělej to do chvíle, dokud si vzpomeneš
na důvod, proč jsi to začala dělat. Když je
pořád zřetelný, je to v pohodě.“ A pro mě
to zřetelné stále je. Divadlo považuju za
nejvyšší formu komunikace. Nikdo ještě
nepřišel na to, jak ho dělat ideálně. Jak co
nejlépe sdělit, co máš na mysli. Jen samotná ta snaha je pro mě fantastický tvůrčí
proces. A dostávat každý měsíc výplatu za
činnost, která tě naplňuje, je prostě životní výhra.
Když jsem loni zpovídal Lukáše Hejlíka, tak
mi říkal: „V divadlech je divná nálada. Na
někoho to možná působí vznešeně, ale nakonec všichni skončí u piva a panáků a lamentují na život. Druhý den je z toho bolí
hlava. A tak pořád dokola.“
Takže to bez posezení se skleničkou v divadelní kavárně nejde?
V jednom rozhovoru jsi o sobě říkala, že jsi
smutný člověk. Mně tak nepřipadáš.
To jsem ráda. Asi se měním. Ale dlouho
jsem byla strašný depkař. Možná to pominulo po třicítce.
U mě to spíš po třicítce začalo.
Fakt? Mně přijde, že mám v poslední době
spoustu věcí na háku. Nechtěla bych, aby
mi bylo zase míň. Potkat své mladší já?
Hnala bych se rychle pryč, abych se nenakazila těmi negativními stavy.
Návod na zahnání depky se bude možná
kdekomu hodit.
Prostě jsem se naučila žít sama se sebou.
Se svou mírou záště, trapnosti a se všemi dalšími negativními věcmi, za které
bych se dřív peskovala. Už vím, co od
sebe můžu čekat, takže se v sobě tolik
nezklamávám. Jestli je tohle zmoudření,
to fakt nevím.
Prý jsi na place perfekcionistka.
Je fakt, že mám celkem jasnou představu
o tom, jak by mělo co vypadat. Baví mě
řešit detaily, při zkoušení mám spoustu
nápadů, které potřebuju ventilovat. Kolegové by ti možná řekli, že jsem osina. Asi
bych nemohla režírovat.
Nechtěla by sis to zkusit?
Možná jo, ale nevím, jestli bych na to měla
nervy. Režisér musí spoustu věcí nechat
plavat, musí doufat, že ho herci pochopí
a dokážou s nejrůznějšími oklikami předat jeho vizi divákům. Je to krásné i děsivé
zároveň. Člověk věnuje přípravě hry rok
života, je pod ní podepsaný a pak to svěří hercům, ať se toho chopí. Nevím, jestli
bych tuhle roli stvořitele zvládla. Asi bych
nebyla dost trpělivá ani hodná.
Režisér musí být hodný?
V ideálním světě jo, i když realita bývá
samozřejmě jiná. Je to práce pro otrlé.
S rupnutím nervů se v podstatě počítá
jako s odpadní vodou tvorby. Nemá cenu
se plácat po ramenou a říkat si: „Miláčku,
můžeš se prosím přesunout víc doprava
51