PŘÍBĚH

Jenže pořád jsou v  suchu, za překližkou

a  v  relativním bezpečí. To není náš případ, což se musí projevit na psychice

posádky. Jakmile se zanoříme, nesmíme

udělat chybu. I proto trval celý vývoj tak

dlouho. Nemůžeme si dovolit něco vymýšlet na pankáče. Raději jsme si počkali, dokud nebudeme skutečně technologicky i personálně zajištění.“

Při misi bude na posádku dohlížet

podpůrný tým. „Pokud nastane problém,

do minuty jdou dolů potápěči. K  dispozici budeme mít i  mobilní dekompresní

komory.“

Pro každého něco

První výzkumy přinese už srpnový ponor. Zájem mají hlavně psychologové.

„Skupina lidí v  uzavřeném prostoru logicky přináší celou řadu interakcí a právě

chování posádky představuje velké riziko

takových misí. První tým bude sestavený z  profesionálních potápěčů, později

ale chceme potopit i lidi z jiných oborů.

Bude nás zajímat, jak to celé zapůsobí na

někoho, kdo se potápět neumí. Jak se budou chovat, jak budou dýchat, jakou budou mít tepovou frekvenci a  podobně,“

vypočítává Jiří.

Vedle vědeckých výzkumů či simulace cesty na Měsíc poslouží DeepLab

také pro výcvik záchranářů, hasičů, báňské záchranné služby nebo třeba ženistů.

„Už jsme navázali řadu spoluprací, například hasiči mají zájem trénovat situaci,

kdy do vody spadne letadlo a  ve vzduchové kapse zůstanou lidé.“

Jeden vždycky vzhůru

Přestává pršet, a  tak se můžeme vydat

ke stanici kotvící kousek od břehu. Na

lodičku nasedáme ve třech – já, Matyáš

a  fotograf Dan, dva muži a  jedna žena,

stejně jako budoucí posádka.

Habitat má tvar čtyři a  půl metru

dlouhého válce s  průměrem něco přes

dva metry. Stanice působí vcelku prostorně, když ale Matyáš začne popisovat

vnitřní vybavení, jsem ráda, že se můj

58

pobyt na palubě vejde do dvaceti minut.

Třem lidem tu po pár dnech zřejmě bude

těsno. V  obytné části jim bude k  dispozici malá kuchyňka, naproti ní patrová

postel. Třetí lůžko chybí – jeden člen

posádky bude vždy na hlídce ve velíně na

protější straně. Mezi velicí a  spací částí

je prostor pro záchod a  sprchu, naproti

už je nachystané prázdné akvárium. To

je stěžejní součástí akvaponického systému, který s  pomocí odpadních látek

vylučovaných rybami a  prospěšných

bakterií umožňuje pěstovat nejrůznější

rostlinky. Matyáš vsadil na ředkvičky.

Poklop uprostřed habitatu odděluje

přechodovou komoru. Tou může posádka vyplouvat do prostoru. „Dole je

okénko, takže k nám zároveň můžou připlouvat další potápěči, kontrolovat dech,

tlak a  různě komunikovat v  potápěčské

znakové řeči,“ vysvětluje Matyáš.

Přechodová komora přijde vhod

i v případě zdravotních komplikací – nemocný člen posádky se sem zavře, podpůrný tým ho vytáhne a zbývající dva můžou pokračovat v misi. Myslet se zkrátka

muselo na všechno. „Nemít odpovědi na

podobné otázky si nemůžeme dovolit.“

Matyáš Šanda

Narodil se v roce 1976 v Praze.

Vyučil se truhlářem, poté nastoupil na střední uměleckoprůmyslovou školu. Po studiích

se několik let věnoval interiérovému designu. Ve třiceti se

rozhodl pro radikální změnu,

začal se profesionálně potápět

a pracovat jako dělník na podvodních stavbách. Když v roce

2008 Česko podepsalo spolupráci s Evropskou vesmírnou

agenturou, pustil se do projektu

Hydronaut.