E KO N O M I C KÝ S P E C I Á L / A N A LÝ Z A

Dětské dluhy

Lidi do osmnácti let se do exekuce

nejčastěji dostávají kvůli nezaplaceným pokutám od revizorů, upomínkám

v knihovně nebo popelnicím. Na konci

loňského roku jich v ní bylo 2862.

Od října je oddlužení snazší pro mladé

s nezvladatelnými dluhy, které alespoň ze dvou třetin vznikly před osmnáctými narozeninami: když tři roky

vydrží jen s nezabavitelným minimem,

odejdou bez dluhů. Úplně zadarmo to

ale není: stále je nutné uhradit činnost

insolvenčního správce a stejnou

částku poslat věřitelům, v součtu to

činí minimálně 78 tisíc korun.

Ve Sněmovně už od loňského léta

čeká návrh, aby dětské dluhy před

patnáctými narozeninami vůbec nevznikaly a přecházely (podobně jako

od roku 2016 u poplatků za odpady)

na rodiče nebo zákonné zástupce.

Každý třináctý

Na konci roku 2019 bylo v exekuci

783 tisíc lidí s celkem 4,5 milionu

exekucí. Jen jednu mělo 223 013

z nich, tedy zhruba 28 procent.

Podle Mapy exekucí jsou nejzasaženějšími kraji Karlovarský a Ústecký,

kde podíl lidí s exekucí přesahuje

15 procent, okresy Chomutov,

Most a Sokolov jsou dokonce u 20

procent. Naopak na Vysočině a ve

Zlínském kraji je v exekuci méně než

šest procent obyvatel.

Podle Radka Hábla z Institutu prevence

a  řešení předlužení bychom mohli čerpat inspiraci právě tam. „Lidé se dřív

než u  nás vracejí do plnohodnotného

života, bez fatálních dlouhotrvajících

dopadů na jejich rodiny. Současně mají

možnost si dvakrát ročně ponechat celý

svůj příjem. Ten jim kryje zejména nečekané výdaje, například rozbité spotřebiče. Tím se snižuje riziko dalšího zadlužení během oddlužení.“

V  sousedním Německu je základní varianta oddlužení šestiletá, ale bez

konkrétního limitu, jakou část dluhu je

pro úspěšný bankrot nutné splatit. Pokud mají němečtí věřitelé pocit, že dlužník neudělal pro splácení maximum,

můžou soud požádat o  prodloužení

doby splácení. Za tři roky se v Německu

oddluží ten, kdo vrátí alespoň 35 procent dluhu.

V  některých evropských státech

jsou naopak podmínky pro oddlužení tvrdší než u  nás. Většinou se to týká

postkomunistických zemí, které osobní

bankrot zavedly teprve v nedávných letech. Tendence je ale všude stejná: pravidla oddlužení se postupně uvolňují.

Původní přesvědčení, že si za dluhy člověk může zcela sám, ustupuje přístupu,

podle kterého část zodpovědnosti nesou i věřitelé. Také se přihlíží k tomu, že

jsou lidi v dluhové pasti drazí pro celou

společnost.

Parkoviště na dluhy

Kdo se do oddlužení nedostane, zůstává v exekuci. I ty čekají zásadní změny.

Na projednání ve Sněmovně čeká několik zásadních změn navržených Ministerstvem spravedlnosti. Definitivně

rozhodnout by se o nich mohlo letos na

podzim. Návrh počítá třeba se zastavením takzvaných marných exekucí, ze

kterých se v posledních třech letech nepodařilo vymoct ani na náklady samotného řízení. Takových se vedou zhruba

dva miliony.

Je ale potřeba dořešit, kdo exekutorům

zaplatí právě tyto náklady. Jinak hrozí

absurdní situace, kdy by z  nich dlužníkům vznikl nový dluh.

Zastavení vymáhání budou sice věřitelé moci odmítnout zaplacením zálohy,

dá se ale čekat, že to u velké části marných exekucí neudělají. Jde o nedobytné

a  dlouholeté dluhy, která vznikly ještě

v době, kdy tu dluhový byznys vzkvétal.

Typicky jde o  dluhy za jízdu načerno,

které z pár stovek narostly na desítky tisíc. Dnes věřitelé u exekutorů tyto dluhy

„parkují“, aby tak zastavili běh desetileté promlčecí doby, po jejímž uplynutí

by jinak dluhy zmizely. Tím si nechávají

otevřená vrátka pro případné inkasování dluhu v  momentě, kdyby dlužník náhodou dostal nějaké peníze nebo začal

vydělávat.

Jeden na jednoho

V  Česku dnes funguje mezi exekutory

volná soutěž. Vymahatelské zakázky jim

přidělují přímo věřitelé. Ti nemusí platit

poplatky za zahájení exekuce a  v  praxi

ani dobrovolné zálohy – kdyby je exekutoři vybírali, klienti by jim odešli jinam.

Věřitele tedy neúspěšné vymáhání nic

nestojí, náklady na exekuci platí vlastně

jen dlužníci, kteří nějaký dluh zaplatí.

(Vymahatelnost se podle Exekutorské

komory pohybuje mezi dvaceti až třiceti procenty, počítáno z  celkové výše

dluhů.)

Podle ministerského návrhu by zálohy, které v  případě neúspěšného vymáhání exekutorům propadávají, měli

věřitelé platit povinně. Navrhuje se i regulační poplatek v  řádech několika set

korun za zahájení exekuce. Vypadá to

sice jako nicotná překážka, pro věřitele

s desítkami tisíc dlužníků je to ovšem už

vážná věc.

Ministerstvo navrhuje i jednu velkou

systémovou změnu: aby měl jeden dlužník vždy jen jednoho exekutora. Dnes se

o majetek jednoho dlužníka s víc exeku67