R OZ H OVO R
Pivo je takový most k lidem. Chodí za mnou díky
němu ti, kteří by si jinak cestu do církve nenašli.
i to, že se lidi sejdou – a co teď ? Aby se
rozproudil rozhovor, je dobré něco pojíst
nebo popít.
Pravda.
Do toho se před pár lety mí tehdy třicetiletí kamarádi vysokoškoláci rozhodli jít
na učební obor, truhlařinu, a mě to inspirovalo se přihlásit na pivovarnickou školu
v Podskalí. Pak jsem se ale přestěhovala
z Prahy do Brna, teď se mi narodil Vašek.
Jako těhotná jsem nemohla chodit do laborky pracovat s kyselinami, takže mi
pořád zbývá poslední rok a maturita. Jak
říkám, je to ve stadiu nápadů. A i když už
jsem hodněkrát zažila, že se věci najednou
zázračným způsobem poskládají, není to
tak jednoduché, jak jsem si před devíti lety
představovala. Že mi biskup a část diecéze
skočí kolem krku a řeknou: Jdem do toho!
Musíme být v investicích opatrní, navíc na
ně úplně nemáme prostředky. A na příkladu katolické církve se ukazuje, že… podnikat vlastně tak úplně neumíme.
Ti dokázali před rokem nebo dvěma, když
ještě ekonomika rostla, na burze dost
prodělat, že?
K tomu přišel koronavirus a část církevního podnikání končí. Taky mi teď připadá trh s mikropivovary nasycený. Tak
se zkrátka snažím připravit na to, abych
38
mohla za příznivých konstelací říct:
mám školu, mám papír, mám zkušenosti,
můžu. Už teď za mnou díky tomu chodí
lidi, kteří by si jinak cestu do církve nenašli, a nakonec se nebavíme o pivu, ale
o věcech, které potřebují řešit. Je to takový most k lidem.
Lidi se vám s problémy svěřují už třináct
let. To můžete mít slušný přehled, jak se
za tu dobu proměnily jejich starosti.
Nechodí za mnou celou dobu. Nejdřív
jsem chodila já za nimi, obcházela jsem
seniory ve farnosti, aby nebyli sami. Přemýšlím, proč se to nakonec otočilo. Určitě za to může i publicita, díky které se
o mně lidi vůbec dozvědí a připadne jim,
že za mnou můžou přijít taky. Je mi jedno, jestli jsou, nebo nejsou v církvi, pokřtění, nepokřtění. Každopádně spíš než
změny vidím stálice: různé problémy ve
vztazích. Možná je to zkreslené mou profesí, ale nepřijde mi, že by platilo to, co se
často říká v médiích, že vztahy vedeme
konzumně. Lidi si nepřicházejí potvrdit,
že už to nemá cenu, že je v pořádku jít
z jednoho vztahu do druhého. Často se
svěřují se závažnými, intimními věcmi,
protože vědí, že je nesoudím…
V tomhle okamžiku se teprv před chvilkou
uspaný Vašík probere a z nosítka hlasi-
tě naříká. Nic nepomáhá a Sandra Silná
musí z čajovny, kde jsme seděli, domů.
Konvici má ještě plnou čaje, ale v tašce
termosku. V ní vodu. Zatímco koukám po
umyvadle, do kterého by šla vylít, začne
farářka zalévat květiny.
Zbytek rozhovoru odkládáme na neurčito. Už za dvacet minut mi ale přijde
esemeska, že Vašík zase spí, jestli nemůžu
přiběhnout ke kostelu. Můžu.
Skončili jsme tím, že lidi nesoudíte.
Nesoudím ani jim neradím. Vyslechnu je,
věřím jim, nezpochybňuju je ani nevyslýchám. Zjistila jsem, že je v tom velká
hodnota takových rozhovorů. Rady a odpovědi si můžete najít, zeptáte se dvou
lidí, každý vám řekne něco jiného, stejně
nejste moudřejší. Když si na vás někdo
udělá čas a poslouchá vás, slyšíte při tom
sám sebe a už se vám třeba začne skládat
odpověď.
Přitom kdybych potřeboval, aby mě někdo poslouchal a nesoudil, jdu na terapii.
Od duchovního bych čekal, že mi jako autorita řekne, že jsem něco podělal a co se
s tím dá dělat. Je to můj předsudek, nebo
to děláte jinak, než je zvykem?
Spíš to druhé. Možná mám takový respekt, možná si nevěřím tolik, abych
uměla autoritativně říct, že jste něco