R OZ H OVO R

Pivo je takový most k lidem. Chodí za mnou díky

němu ti, kteří by si jinak cestu do církve nenašli.

i to, že se lidi sejdou – a co teď ? Aby se

rozproudil rozhovor, je dobré něco pojíst

nebo popít.

Pravda.

Do toho se před pár lety mí tehdy třicetiletí kamarádi vysokoškoláci rozhodli jít

na učební obor, truhlařinu, a mě to inspirovalo se přihlásit na pivovarnickou školu

v  Podskalí. Pak jsem se ale přestěhovala

z Prahy do Brna, teď se mi narodil Vašek.

Jako těhotná jsem nemohla chodit do laborky pracovat s  kyselinami, takže mi

pořád zbývá poslední rok a  maturita. Jak

říkám, je to ve stadiu nápadů. A i když už

jsem hodněkrát zažila, že se věci najednou

zázračným způsobem poskládají, není to

tak jednoduché, jak jsem si před devíti lety

představovala. Že mi biskup a část diecéze

skočí kolem krku a řeknou: Jdem do toho!

Musíme být v investicích opatrní, navíc na

ně úplně nemáme prostředky. A na příkladu katolické církve se ukazuje, že… podnikat vlastně tak úplně neumíme.

Ti dokázali před rokem nebo dvěma, když

ještě ekonomika rostla, na burze dost

prodělat, že?

K tomu přišel koronavirus a část církevního podnikání končí. Taky mi teď připadá trh s  mikropivovary nasycený. Tak

se zkrátka snažím připravit na to, abych

38

mohla za příznivých konstelací říct:

mám školu, mám papír, mám zkušenosti,

můžu. Už teď za mnou díky tomu chodí

lidi, kteří by si jinak cestu do církve nenašli, a nakonec se nebavíme o pivu, ale

o věcech, které potřebují řešit. Je to takový most k lidem.

Lidi se vám s problémy svěřují už třináct

let. To můžete mít slušný přehled, jak se

za tu dobu proměnily jejich starosti.

Nechodí za mnou celou dobu. Nejdřív

jsem chodila já za nimi, obcházela jsem

seniory ve farnosti, aby nebyli sami. Přemýšlím, proč se to nakonec otočilo. Určitě za to může i publicita, díky které se

o mně lidi vůbec dozvědí a připadne jim,

že za mnou můžou přijít taky. Je mi jedno, jestli jsou, nebo nejsou v  církvi, pokřtění, nepokřtění. Každopádně spíš než

změny vidím stálice: různé problémy ve

vztazích. Možná je to zkreslené mou profesí, ale nepřijde mi, že by platilo to, co se

často říká v  médiích, že vztahy vedeme

konzumně. Lidi si nepřicházejí potvrdit,

že už to nemá cenu, že je v  pořádku jít

z  jednoho vztahu do druhého. Často se

svěřují se závažnými, intimními věcmi,

protože vědí, že je nesoudím…

V tomhle okamžiku se teprv před chvilkou

uspaný Vašík probere a  z  nosítka hlasi-

tě naříká. Nic nepomáhá a  Sandra Silná

musí z  čajovny, kde jsme seděli, domů.

Konvici má ještě plnou čaje, ale v  tašce

termosku. V ní vodu. Zatímco koukám po

umyvadle, do kterého by šla vylít, začne

farářka zalévat květiny.

Zbytek rozhovoru odkládáme na neurčito. Už za dvacet minut mi ale přijde

esemeska, že Vašík zase spí, jestli nemůžu

přiběhnout ke kostelu. Můžu.

Skončili jsme tím, že lidi nesoudíte.

Nesoudím ani jim neradím. Vyslechnu je,

věřím jim, nezpochybňuju je ani nevyslýchám. Zjistila jsem, že je v  tom velká

hodnota takových rozhovorů. Rady a odpovědi si můžete najít, zeptáte se dvou

lidí, každý vám řekne něco jiného, stejně

nejste moudřejší. Když si na vás někdo

udělá čas a poslouchá vás, slyšíte při tom

sám sebe a už se vám třeba začne skládat

odpověď.

Přitom kdybych potřeboval, aby mě někdo poslouchal a nesoudil, jdu na terapii.

Od duchovního bych čekal, že mi jako autorita řekne, že jsem něco podělal a co se

s tím dá dělat. Je to můj předsudek, nebo

to děláte jinak, než je zvykem?

Spíš to druhé. Možná mám takový respekt, možná si nevěřím tolik, abych

uměla autoritativně říct, že jste něco