E KO N O M I C KÝ S P E C I Á L / K A L E I D O S KO P
doby v minulých desetiletích soustředili
na vyšší mzdy a udržení zaměstnanosti.
Francouzští socialisté na přelomu
tisíciletí srazili pracovní týden zákonem
na 35 hodin. Chtěli tím přimět firmy,
aby nabraly nové zaměstnance a tím se
snížila nezaměstnanost. Nepodařilo se,
počet lidí bez práce klesl jen krátkodobě.
Proto francouzská vláda zařadila zpátečku, zákon rozředila výjimkami a firmám
ve jménu vyšší konkurenční schopnosti
dala možnost využívat přesčasy, které
dřív přesčasy nebyly.
Většina evropských vlád dnes nechává
délku pracovní doby na dohodě zaměstnavatelů se zaměstnanci. A v kolektivních
smlouvách se pracovní doba zkracuje, byť
jen krůček za krůčkem. V západní Evropě
se tak pracovní týden (počítaný jen z plných úvazků) dostal pod 38 hodin, na hodnotu Ford minus dvě hodiny.
Příkladem kolektivní smlouvou zkrácené pracovní doby je třeba pětatřicetihodinový pracovní týden v německém koncernu IG Metall. Dvouletá
smlouva dala v roce 2018 zaměstnancům
možnost pracovat jen 28 hodin týdně za
sníženou mzdu nebo 40 hodin týdně za
zvýšenou mzdu.
Ne vždy se kratší pracovní dobu podařilo zavést podle původního plánu. Třeba
ve společnosti Agent Marketing z Liverpoolu, která před dvěma lety přešla na
třicetihodinový pracovní týden. Odpískala ho po dvou měsících – zaměstnanci si
stěžovali, že nemůžou práci stihnout.
Firma se proto vrátila k osmihodinovému pracovnímu modelu. V pátek a v jeden den podle vlastního výběru ale můžou
zaměstnanci skončit o dvě hodiny dřív.
V pátek si hrají
Trend mírného zkracování práce na firemní úrovni v posledních letech dorazil
i do Česka. Například výrobce brýlových čoček a obrub Rodenstock zavedl
sedmihodinovou pracovní dobu. Vedení
tvrdí, že produktivita vzrostla o tři procenta, nemocnost klesla a objem výroby
se nezměnil.
54
Stejný benefit poskytla svým pracovníkům Air Bank. Třídenní víkend zase
spustili v digitálních agenturách Sherpas
nebo Cognito.cz.
Šéf Cognita Jan Janča na firemním
webu píše: „Bůh sedmý den odpočíval,
což my v Cognitu děláme také, navíc ale
pátý den místo orání pole přemýšlíme
a hrajeme si.“
Pravda, to všechno je ještě na míle
vzdáleno Kyenesovu proroctví. Avšak
37,5hodinový pracovní týden, který chce
uzákonit Českomoravská konfederace
odborových svazů, se leckde stává realitou – i bez zákona. Nevlamují se tak odboráři do otevřených dveří?
Podobnou otázku vyvolává požadavek odborů na zákonem stanovenou
minimálně
pětitýdenní
dovolenou.
Dnes ji poskytuje už zhruba polovina
zaměstnavatelů v Česku a další přibývají. V průzkumu personální agentury
LMC z loňského září se ukázalo, že 48
procent zaměstnanců má nejméně pět
týdnů dovolené.
Některé firmy dokonce zavedly dovolenou neomezenou. A ještě si ji pochvalují, protože jim ušetří náklady na
nevyčerpané dovolené u odcházejících
zaměstnanců.
Jistě, jsou to spíš malé IT, reklamní,
designérské nebo právnické společnosti.
Velké firmy ve zpracovatelském průmyslu si takový liberální přístup sotva můžou
dovolit.
Možnost volby
Leccos na pracovním trhu změnila finanční krize v letech 2008 a 2009. Během ní firmy propouštěly zaměstnance.
Poté co krize odezněla, je braly zpátky
– ale jen některé. Dalším nabídly zakázky. Stali se z nich kontraktoři, dodavatelé
bez pevné pracovní doby, součást rostoucí gig economy, zakázkové ekonomiky, která zahrnuje zejména bílé límečky
a odvětví služeb.
Do gig ekonomiky často odcházejí tři
typy lidí. Ti, kteří si potřebují přivydělat,
zejména v Uberu, ženy v domácnosti,
Co nás drží v práci
Ekonom Mark Anielski v knize The
Economics of Happiness (Ekonomika
štěstí) shrnuje několik možných
vysvětlení toho, proč Keynesova
předpověď patnáctihodinového
pracovního týdne nejspíš do roku
2030 nevyjde ani v nejbohatších zemích. Důvodem může být kombinace
hédonistické adaptace a klesajícího
mezního užitku volného času. Tedy:
materiální standard se postupně omrzí, chceme toho mít víc a víc – a zároveň extra volná hodina nepůsobí od
jistého objemu volného času zas tak
lákavě. Tím spíš, když s produktivitou
roste i množství věcí nebo zážitků,
které bychom si mohli pořídit, pokud
bychom ji strávili prací.
Vytvoříme víc
Produktivita práce se těžko vyčísluje
a ještě hůř srovnává. Vlastně se jí
jako ekonomické veličině i těžko
rozumí. Zatímco v běžné řeči je pro
nás produktivním pracovníkem ten,
který nekecá a maká, v celonárodním
pohledu je pro ni rozhodující, jak velkou přidanou hodnotu má ekonomika
jako celek. Švýcarský řidič autobusu
je v tomto pojetí několikrát produktivnější než bulharský, i kdyby první
v pauzách kouřil a druhý leštil lak.
Pro hrubou představu o vývoji
produktivity práce v Česku můžeme
sáhnout třeba po poměru HDP
a odpracovaných hodin z databáze
OECD. V roce 2004 česká ekonomika
vyprodukovala statky za 31 dolarů
na jednu hodinu na place, loni za 41
dolarů (hodnoty jsou očištěné od inflace, a tedy srovnatelné). Za patnáct
let od vstupu do EU tak produktivita
práce touto optikou vzrostla o třetinu.
Nebo naopak: se stejným výstupem
jako před patnácti lety bychom loni
teoreticky mohli odjíždět na víkend
ve čtvrtek ve dvě místo v pátek v pět.
Podle dat Eurostatu byla v roce 2005
česká hodinová produktivita na 69 %
tehdejších hodnot současné unijní
sedmadvacítky (bez Británie, s Chorvatskem), loni na 76 % – polepšili
jsme si tedy i v tomto mezinárodním
srovnání. Relativně nejvíc se za tu
dobu vyšvihli Rumuni, z 33 % na 66 %
sedmadvacítky. Nejvíc se propadlo
Řecko, ze 78 % na 63 %, a pohoršilo si
dokonce i v absolutních hodnotách.