E KO N O M I C KÝ S P E C I Á L / K A L E I D O S KO P

doby v minulých desetiletích soustředili

na vyšší mzdy a udržení zaměstnanosti.

Francouzští socialisté na přelomu

tisíciletí srazili pracovní týden zákonem

na 35 hodin. Chtěli tím přimět firmy,

aby nabraly nové zaměstnance a  tím se

snížila nezaměstnanost. Nepodařilo se,

počet lidí bez práce klesl jen krátkodobě.

Proto francouzská vláda zařadila zpátečku, zákon rozředila výjimkami a  firmám

ve jménu vyšší konkurenční schopnosti

dala možnost využívat přesčasy, které

dřív přesčasy nebyly.

Většina evropských vlád dnes nechává

délku pracovní doby na dohodě zaměstnavatelů se zaměstnanci. A v kolektivních

smlouvách se pracovní doba zkracuje, byť

jen krůček za krůčkem. V západní Evropě

se tak pracovní týden (počítaný jen z  plných úvazků) dostal pod 38 hodin, na hodnotu Ford minus dvě hodiny.

Příkladem kolektivní smlouvou zkrácené pracovní doby je třeba pětatřicetihodinový pracovní týden v  německém koncernu IG Metall. Dvouletá

smlouva dala v roce 2018 zaměstnancům

možnost pracovat jen 28 hodin týdně za

sníženou mzdu nebo 40 hodin týdně za

zvýšenou mzdu.

Ne vždy se kratší pracovní dobu podařilo zavést podle původního plánu. Třeba

ve společnosti Agent Marketing z  Liverpoolu, která před dvěma lety přešla na

třicetihodinový pracovní týden. Odpískala ho po dvou měsících – zaměstnanci si

stěžovali, že nemůžou práci stihnout.

Firma se proto vrátila k osmihodinovému pracovnímu modelu. V pátek a v jeden den podle vlastního výběru ale můžou

zaměstnanci skončit o dvě hodiny dřív.

V pátek si hrají

Trend mírného zkracování práce na firemní úrovni v posledních letech dorazil

i  do Česka. Například výrobce brýlových čoček a  obrub Rodenstock zavedl

sedmihodinovou pracovní dobu. Vedení

tvrdí, že produktivita vzrostla o  tři procenta, nemocnost klesla a objem výroby

se nezměnil.

54

Stejný benefit poskytla svým pracovníkům Air Bank. Třídenní víkend zase

spustili v digitálních agenturách Sherpas

nebo Cognito.cz.

Šéf Cognita Jan Janča na firemním

webu píše: „Bůh sedmý den odpočíval,

což my v Cognitu děláme také, navíc ale

pátý den místo orání pole přemýšlíme

a hrajeme si.“

Pravda, to všechno je ještě na míle

vzdáleno Kyenesovu proroctví. Avšak

37,5hodinový pracovní týden, který chce

uzákonit Českomoravská konfederace

odborových svazů, se leckde stává realitou – i bez zákona. Nevlamují se tak odboráři do otevřených dveří?

Podobnou otázku vyvolává požadavek odborů na zákonem stanovenou

minimálně

pětitýdenní

dovolenou.

Dnes ji poskytuje už zhruba polovina

zaměstnavatelů v  Česku a  další přibývají. V  průzkumu personální agentury

LMC z  loňského září se ukázalo, že 48

procent zaměstnanců má nejméně pět

týdnů dovolené.

Některé firmy dokonce zavedly dovolenou neomezenou. A  ještě si ji pochvalují, protože jim ušetří náklady na

nevyčerpané dovolené u  odcházejících

zaměstnanců.

Jistě, jsou to spíš malé IT, reklamní,

designérské nebo právnické společnosti.

Velké firmy ve zpracovatelském průmyslu si takový liberální přístup sotva můžou

dovolit.

Možnost volby

Leccos na pracovním trhu změnila finanční krize v  letech 2008 a  2009. Během ní firmy propouštěly zaměstnance.

Poté co krize odezněla, je braly zpátky

– ale jen některé. Dalším nabídly zakázky. Stali se z nich kontraktoři, dodavatelé

bez pevné pracovní doby, součást rostoucí gig economy, zakázkové ekonomiky, která zahrnuje zejména bílé límečky

a odvětví služeb.

Do gig ekonomiky často odcházejí tři

typy lidí. Ti, kteří si potřebují přivydělat,

zejména v  Uberu, ženy v  domácnosti,

Co nás drží v práci

Ekonom Mark Anielski v knize The

Economics of Happiness (Ekonomika

štěstí) shrnuje několik možných

vysvětlení toho, proč Keynesova

předpověď patnáctihodinového

pracovního týdne nejspíš do roku

2030 nevyjde ani v nejbohatších zemích. Důvodem může být kombinace

hédonistické adaptace a klesajícího

mezního užitku volného času. Tedy:

materiální standard se postupně omrzí, chceme toho mít víc a víc – a zároveň extra volná hodina nepůsobí od

jistého objemu volného času zas tak

lákavě. Tím spíš, když s produktivitou

roste i množství věcí nebo zážitků,

které bychom si mohli pořídit, pokud

bychom ji strávili prací.

Vytvoříme víc

Produktivita práce se těžko vyčísluje

a ještě hůř srovnává. Vlastně se jí

jako ekonomické veličině i těžko

rozumí. Zatímco v běžné řeči je pro

nás produktivním pracovníkem ten,

který nekecá a maká, v celonárodním

pohledu je pro ni rozhodující, jak velkou přidanou hodnotu má ekonomika

jako celek. Švýcarský řidič autobusu

je v tomto pojetí několikrát produktivnější než bulharský, i kdyby první

v pauzách kouřil a druhý leštil lak.

Pro hrubou představu o vývoji

produktivity práce v Česku můžeme

sáhnout třeba po poměru HDP

a odpracovaných hodin z databáze

OECD. V roce 2004 česká ekonomika

vyprodukovala statky za 31 dolarů

na jednu hodinu na place, loni za 41

dolarů (hodnoty jsou očištěné od inflace, a tedy srovnatelné). Za patnáct

let od vstupu do EU tak produktivita

práce touto optikou vzrostla o třetinu.

Nebo naopak: se stejným výstupem

jako před patnácti lety bychom loni

teoreticky mohli odjíždět na víkend

ve čtvrtek ve dvě místo v pátek v pět.

Podle dat Eurostatu byla v roce 2005

česká hodinová produktivita na 69 %

tehdejších hodnot současné unijní

sedmadvacítky (bez Británie, s Chorvatskem), loni na 76 % – polepšili

jsme si tedy i v tomto mezinárodním

srovnání. Relativně nejvíc se za tu

dobu vyšvihli Rumuni, z 33 % na 66 %

sedmadvacítky. Nejvíc se propadlo

Řecko, ze 78 % na 63 %, a pohoršilo si

dokonce i v absolutních hodnotách.