R E P O R TÁ Ž

V cíli 20. etapy. Primož Roglič sedí v kruhu svých

týmových kolegů, kteří pro něj poslední tři týdny

obětovali své osobní ambice a dělali všechno pro

to, aby vyhrál. Nestačilo to… Roglič přišel v horské

časovce o žlutý trikot i celkové vítězství v Tour.

žebra a propíchnuté obě plíce. Než dostal

infuzi, přišel o polovinu krve.

„Dva měsíce jsem strávil v  nemocnici, mozek i  páteř mi ale naštěstí fungovaly. Na rozdíl od nohou. Těmi jsem

nejdřív nemohl hýbat vůbec,“ vypráví

mi. Že už tuhle historku musel říkat tisíckrát, byste na něm nepoznali. Duch

závodníka v něm ale zůstal: i když tvrdí,

že si dneska užívá rodinu a  je šťastný,

řeže v autě sjezd z Risoulu do údolí jako

za starých časů. Představím si, že se

tady řítím sedmdesátkou na kole… Díky

bohu za airbagy.

Velmi podobné příběhy mají i další naši

šoféři. Jednomu, dnes profesionálnímu

hasiči, způsobil těžký pád psychické problémy, s nimiž léta bojoval, než se na kolo

dokázal posadit znovu. Druhý si jen zlomil

nohu a ztracenou výkonnost už nedohnal.

Distanc

Na start do města Gap dorážíme relativně rychle. Teprve tady naplno poznávám, jak jiná je letošní Tour. Zatímco

118

TOUR DE FRANCE

2020

Během jednadvaceti etap

cyklisté urazili celkem 3484

kilometrů. Vítězem a držitelem žlutého trikotu se stal

Slovinec Tadej Pogačar,

který všechny etapy projel

za 87 hodin 20 minut a 5

vteřin. Druhý skončil jeho

krajan Primož Roglič. Na

vítěze ztratil 59 vteřin. Třetí

dokončil závod Američan

Richie Porte. Kromě žlutého

trikotu získal Pogačar také

puntíkatý trikot pro závodníka, který posbírá nejvíce

bodů ve stoupáních a horských dojezdech, a bílý

trikot pro nejrychlejšího

závodníka do 26 let.

Zelený dres pro nejlepšího

spurtéra získal Ir Sam Bennett. Jeho držitel se určuje

podobně jako u puntíkatého

trikotu. Získá ho ten, kdo

nasbírá nejvíc bodů v cíli

rovinatých etap a speciálních sprinterských prémií

v průběhu závodů.

normálně bychom se dostali přímo mezi

cyklisty, prohlédli si týmové busy a třeba

prohodili pár slov s českými závodníky

Janem Hirtem a Romanem Kreuzigerem,

letos na to můžeme zapomenout. Všude

jsou bariéry, hlídači a  samozřejmě roušky. Venku, uvnitř, v autě. Nosí je všichni.

Své největší sportovní akce, kterou podle

organizátorů sleduje víc než miliarda lidí

ve 190 zemích světa, si Francouzi váží víc

než liberté. Pro Čecha v  té době bezstarostně mířícího z  jedné koronavlny ke

druhé poučný zážitek.

Zábranami, které uzavřely závodníky, jejich mechaniky, maséry a  další

týmové kolegy, klíčové organizátory

a  několik vyvolených novinářů do neprodyšné a  neustále testované bubliny,

výčet omezení nekončí. Aby někoho

nepoprskali řvoucí fanoušci, omezili

organizátoři jejich přístup do cílů etap,

zvláště těch horských. A  to i  přes protesty tradičních kemperů, kteří v  obytňácích kočují společně s cyklisty.

Snad s  jedinou výjimkou, kterou jsem

měl už zase zprostředkovanou televizí: ve