GURMÁNI
docela zásadní, jak mi vysvětluje obchoďák Tomáš Banský. Na stejné pozici působil už v pivovarech Raven a Zichovec,
v Axiomu má na starosti přesvědčování
hospodských o výjimečnosti prostějovských piv. „Nedávno bychom končili velký festival v Budapešti. To je už výběrová
akce, na kterou není snadné se dostat.
Funguje jako EXPO pro pivovary. Bez
festivalů je o dost těžší někoho přesvědčit, osobní dojem je obrovsky důležitý,“
říká mladý muž původem ze Slovenska.
Práce samá radost
V pivovaru si začali během karantény víc
všímat i samotného Prostějova. Spustili
rozvoz piv, do místní nemocnice dodali
všem devíti stům zaměstnanců po lahvi
ležáku, stánek určený na zrušené festivaly začali každý pátek rozkládat před pivovarem a seznamovat u něj místní se svými
čepovanými pivy. Tomu dočasně přizpůsobili i cenu. I ty nejsilnější podivnosti
tady stojí do padesáti korun, tedy polovinu toho, než na co by přišlo to samé pivo
ve velkoměstské hospodě. Původně přitom Axiom mířil na zahraničí i kvůli tamním cenám. Malá plechovka piva za šedesát korun, kolik stojí na e-shopu pivovaru,
je na Čechy zkrátka drahý nezvyk. Není
ale samozřejmě jen zle: když už se podobně velký pivovar rozjede, uživí se prý
velmi dobře i v Česku.
„Minule to tady vypadalo jako na festivalu,“ líčí mi spokojeně Horák zážitky
z předposledního prázdninového pátku.
Místo přitom není vyloženě výletní. Pivovar stojí na kraji města v ulici Průmyslová,
jejíž název vskutku odpovídá povaze zdejší
zástavby. Stejně tak samotný pivovar vypadá jako každá dnešní budova na předměstí
města: černý kvádr, který by člověk bez pohledu na tanky skrze vrata snadno zaměnil
za sklad. Když ale v pátek vykulí sudy a zaskládají lednici barevnými plechovkami…
Motivace k cestě na periferii je na světě.
2,46 %
celkové české
produkce piva loni
uvařily minipivovary.
Varen piva
s výstavem do 10
tisíc hektolitrů ročně
jsme měli 519. Tržní
podíl i celkový počet
vytrvale narůstá,
v roce 2016 se v 350
minipivovarech
uvařilo jen 1,2 %
českého piva.
Zdroj: Český svaz pivovarů
a sladoven
Právě v pátek přijíždím i já. Den je hektický. Jedna pracovnice má dovolenou,
druhá nakonec dorazí až na večerní výpomoc do stánku. Ten ale někdo musí
nachystat, taky se vaří zakázkový stout
s melasou a kávou („ani jedno jsem ještě
do piva nikdy nedával, tady nikdy nebude
stereotyp,“ poznamenává nad kotlem Lukáš Kresta). Vedle toho je v plánu stáčení
do plechovek, k čemuž jsou potřeba tři
lidi. Teď je v pivovaru pouze ředitel Horák, sládek Kresta a Luboš Staněk, který
původně pivovar pomáhal stavět a už
tady zůstal. Je mi představen jako správce pivovaru, označení ale podle něho
neodpovídá. Dělá tady všechno – stejně
jako úplně každý, pročež tady prý taky
každý nevydrží. Ráno dojel pro slad, teď
půjde obstarat plechovky, mezitím obsloužil člověka, co dorazil pro zásobu piv
na večer, se setměním se postaví ke grilu
a bude lidem nosit klobásky.
Sám je prý klasický ležákový chlapík. Za měsíce mezi pivy, provoněné
chmely, ovocem, čokoládou či ořechy,
se ale i jeho chutě proměnily. „Nikdy asi
nebudu na silná piva typu stoutů, ale na
takové West Coast IPA si pochutnávám
čím dál víc,“ vykládá, zatímco mi vysvětluje, jak se zastavuje pás s plechovkami,
kdyby nastal problém. Do krabic je totiž
budu chystat já, ať může ředitel mezitím vyřídit svoje věci. Zakázková piva do
Dánska. Tamní pivovarníci se znají s Jikiunem, chtějí proto vařit v jeho novém
pivovaru – pochopitelně, že znají a chtějí.
V plechovkách mizí žitná IPA. Když dorazí zdeformovaná plechovka bez zátky,
ve svém začátečnickém zaujetí ji hned
ukazuju Lubošovi rovnajícímu prázdné
plechové válečky na druhé straně stroje –
co s tím? Nejprve mi věnuje dlouhý shovívavý pohled, ten mě však z natvrdlosti
nevytrhne. Situaci proto musí objasnit
zhoupnutím vytrčeného malíčku a palce
– musím ji holt vypít já. Skládám radostněji a přemýšlím nad prací v pivovaru.
Když se mě ředitel Horák později ptá,
co jsem na ty Dány říkal, po amatérském
zhodnocení zmíním, že žitné pivo jsem
měl naposledy v Táboře. Kousek za městem stojí pivovar Obora, dokonce si tam
pěstují vlastní chmel. Znáš je, ptám se?
Směje se. „To byl poslední pivovar, kde
jsem dělal za MBS zakázku.“ Pochopitelně, že zná. V tomhle byznysu se znají
úplně všichni.
Odpoledne. Pomalu přicházejí první hosté. Sedím na baru stánku, každou
chvilku přede mnou stojí jiné pivo, dnes
mám hotovo. Snad už jen můj poslední
zápisek z reportérského deníku, zaznamenaný písmem značně divokým. Stojí
v něm: „Je krásné vidět lidi, co normálně
pijí ležáky, jak se rozplývají nad borůvkovým gosé.“
Jakub Jetmar se zajímá o média. Mezi ně řadí mnohé včetně piva. Nedokáže odolávat trendům, nejvíc
ho uhranula NEIPA.
135