GURMÁNI

docela zásadní, jak mi vysvětluje obchoďák Tomáš Banský. Na stejné pozici působil už v  pivovarech Raven a  Zichovec,

v  Axiomu má na starosti přesvědčování

hospodských o  výjimečnosti prostějovských piv. „Nedávno bychom končili velký festival v Budapešti. To je už výběrová

akce, na kterou není snadné se dostat.

Funguje jako EXPO pro pivovary. Bez

festivalů je o dost těžší někoho přesvědčit, osobní dojem je obrovsky důležitý,“

říká mladý muž původem ze Slovenska.

Práce samá radost

V pivovaru si začali během karantény víc

všímat i  samotného Prostějova. Spustili

rozvoz piv, do místní nemocnice dodali

všem devíti stům zaměstnanců po lahvi

ležáku, stánek určený na zrušené festivaly začali každý pátek rozkládat před pivovarem a seznamovat u něj místní se svými

čepovanými pivy. Tomu dočasně přizpůsobili i  cenu. I  ty nejsilnější podivnosti

tady stojí do padesáti korun, tedy polovinu toho, než na co by přišlo to samé pivo

ve velkoměstské hospodě. Původně přitom Axiom mířil na zahraničí i kvůli tamním cenám. Malá plechovka piva za šedesát korun, kolik stojí na e-shopu pivovaru,

je na Čechy zkrátka drahý nezvyk. Není

ale samozřejmě jen zle: když už se podobně velký pivovar rozjede, uživí se prý

velmi dobře i v Česku.

„Minule to tady vypadalo jako na festivalu,“ líčí mi spokojeně Horák zážitky

z  předposledního prázdninového pátku.

Místo přitom není vyloženě výletní. Pivovar stojí na kraji města v ulici Průmyslová,

jejíž název vskutku odpovídá povaze zdejší

zástavby. Stejně tak samotný pivovar vypadá jako každá dnešní budova na předměstí

města: černý kvádr, který by člověk bez pohledu na tanky skrze vrata snadno zaměnil

za sklad. Když ale v pátek vykulí sudy a zaskládají lednici barevnými plechovkami…

Motivace k cestě na periferii je na světě.

2,46 %

celkové české

produkce piva loni

uvařily minipivovary.

Varen piva

s výstavem do 10

tisíc hektolitrů ročně

jsme měli 519. Tržní

podíl i celkový počet

vytrvale narůstá,

v roce 2016 se v 350

minipivovarech

uvařilo jen 1,2 %

českého piva.

Zdroj: Český svaz pivovarů

a sladoven

Právě v  pátek přijíždím i  já. Den je hektický. Jedna pracovnice má dovolenou,

druhá nakonec dorazí až na večerní výpomoc do stánku. Ten ale někdo musí

nachystat, taky se vaří zakázkový stout

s melasou a kávou („ani jedno jsem ještě

do piva nikdy nedával, tady nikdy nebude

stereotyp,“ poznamenává nad kotlem Lukáš Kresta). Vedle toho je v plánu stáčení

do plechovek, k  čemuž jsou potřeba tři

lidi. Teď je v  pivovaru pouze ředitel Horák, sládek Kresta a Luboš Staněk, který

původně pivovar pomáhal stavět a  už

tady zůstal. Je mi představen jako správce pivovaru, označení ale podle něho

neodpovídá. Dělá tady všechno – stejně

jako úplně každý, pročež tady prý taky

každý nevydrží. Ráno dojel pro slad, teď

půjde obstarat plechovky, mezitím obsloužil člověka, co dorazil pro zásobu piv

na večer, se setměním se postaví ke grilu

a bude lidem nosit klobásky.

Sám je prý klasický ležákový chlapík. Za měsíce mezi pivy, provoněné

chmely, ovocem, čokoládou či ořechy,

se ale i jeho chutě proměnily. „Nikdy asi

nebudu na silná piva typu stoutů, ale na

takové West Coast IPA si pochutnávám

čím dál víc,“ vykládá, zatímco mi vysvětluje, jak se zastavuje pás s  plechovkami,

kdyby nastal problém. Do krabic je totiž

budu chystat já, ať může ředitel mezitím vyřídit svoje věci. Zakázková piva do

Dánska. Tamní pivovarníci se znají s  Jikiunem, chtějí proto vařit v  jeho novém

pivovaru – pochopitelně, že znají a chtějí.

V  plechovkách mizí žitná IPA. Když dorazí zdeformovaná plechovka bez zátky,

ve svém začátečnickém zaujetí ji hned

ukazuju Lubošovi rovnajícímu prázdné

plechové válečky na druhé straně stroje –

co s tím? Nejprve mi věnuje dlouhý shovívavý pohled, ten mě však z  natvrdlosti

nevytrhne. Situaci proto musí objasnit

zhoupnutím vytrčeného malíčku a  palce

– musím ji holt vypít já. Skládám radostněji a přemýšlím nad prací v pivovaru.

Když se mě ředitel Horák později ptá,

co jsem na ty Dány říkal, po amatérském

zhodnocení zmíním, že žitné pivo jsem

měl naposledy v Táboře. Kousek za městem stojí pivovar Obora, dokonce si tam

pěstují vlastní chmel. Znáš je, ptám se?

Směje se. „To byl poslední pivovar, kde

jsem dělal za MBS zakázku.“ Pochopitelně, že zná. V  tomhle byznysu se znají

úplně všichni.

Odpoledne. Pomalu přicházejí první hosté. Sedím na baru stánku, každou

chvilku přede mnou stojí jiné pivo, dnes

mám hotovo. Snad už jen můj poslední

zápisek z  reportérského deníku, zaznamenaný písmem značně divokým. Stojí

v něm: „Je krásné vidět lidi, co normálně

pijí ležáky, jak se rozplývají nad borůvkovým gosé.“

Jakub Jetmar se zajímá o média. Mezi ně řadí mnohé včetně piva. Nedokáže odolávat trendům, nejvíc

ho uhranula NEIPA.

135