P SYC H O

Něco živého

Proč se v porodnicích netrhnou dveře?

Text: Zuzana Fuksová

Moje informovanost se od doby, co mám

dítě, odvozuje hlavně z šuškandy, Facebooku

a memů. Na jednom z nich k divoce gestikulujícímu Berniemu Sandersovi připsali: Děti se

ruší. Domácí zvířata jsou nové děti. A pokojové

květiny jsou nová domácí zvířata. Tvůrce memíčka tak reaguje na tendenci části generace

zoomerů nemít děcka.

Tento dojem z  generace, která „za našich mladých let“ neexistovala, ztělesňuje má

pětadvacetiletá příbuzná, která avizuje život

bez zádrhelů, lemovaný návštěvou kin a  pěstováním sedmdesáti pokojovek. Rostliny nezvracejí na kabát, nevylučují hořčicově žlutá

hovínka a nestojí do osmnácti let věku milion

a půl korun – ani kdybyste je zalévali Evianem.

Losovačka bídy

Nevole části mlaďasů spoutat se živoucími závazky nastoluje otázku, zda je potřeba mít děti

vždy vrozená a samozřejmá. Rozhodnutí děti

nepočít nahrává i  fakt, že je planeta bližními

přetížena, ačkoli vám kdekdo řekne, že „Česko vymírá“.

Kdybych se znovu ocitla v  situaci, kdy se

rozhoduji pro dítě, dvakrát bych na pánvičce

ratia grilovala pro a proti – jestli jsem ochotna hrát ruskou ruletu. „Založení rodiny je

v Česku bohužel vnímáno jako „vstupenka do

chudoby,“ cituji přímo bývalou ministryni so-

ciálních věcí Michaelu Marksovou. A že bude

nutné minimálně na dva roky potlačit ego na

minimum, to není ruleta, ale sichr.

A přece se v porodnici netrhnou dveře. Říkám si, co za tím je. Částečně jistě očekávání

společnosti a étos děcka jako pojítka svazků.

Co taky v  páru po desítky let dělat jiného?

Jaké jiné hobby by dva lidi stmelilo jako šedá

spárovací hmota?

I pod bagr

Koneckonců, sama jsem děti do třiceti taky

nechtěla. I  kvůli odstrašujícímu příkladu

vlastní rodiny – ta instituce mi zkrátka přišla

stresující. Pak se cosi zlomilo, příslovečné tikající biologické hodiny v tom ale nebyly.

Některé důvody byly obligátní: chuť pozorovat vlastní geny na cizích tělíčkách a fotit

miminko na Instagram. Krom toho mi dítě do

života přineslo zcela nečekané obzory. Nejsou ale úplně příjemné. Víc se bojím. Bojím

se víc i o planetu, protože mám obavu z toho,

kde bude žít. V ideálním případě může mít ta

bázeň vliv na zacházení se světem, na zájem

o lokální politiku – doplňte si.

A pak je tu to kafkovské podivení se, že se

člověk „zavěsil na něco živého“. (On tak tedy

nepsal o dítěti, ale své tehdejší snoubence Felice Bauerové.) Je uklidňující zjistit, že nejsem

jen racionální bytost, která počítá má dáti–dal

– že investuju i do nevyzpytatelných a možná

nerentabilních projektů.

Zuzana Fuksová vystudovala sociální práci

a nedostudovala germanistiku. V roce 2006

založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko.

@ZuzanaFuksova

137