P SYC H O
Něco živého
Proč se v porodnicích netrhnou dveře?
Text: Zuzana Fuksová
Moje informovanost se od doby, co mám
dítě, odvozuje hlavně z šuškandy, Facebooku
a memů. Na jednom z nich k divoce gestikulujícímu Berniemu Sandersovi připsali: Děti se
ruší. Domácí zvířata jsou nové děti. A pokojové
květiny jsou nová domácí zvířata. Tvůrce memíčka tak reaguje na tendenci části generace
zoomerů nemít děcka.
Tento dojem z generace, která „za našich mladých let“ neexistovala, ztělesňuje má
pětadvacetiletá příbuzná, která avizuje život
bez zádrhelů, lemovaný návštěvou kin a pěstováním sedmdesáti pokojovek. Rostliny nezvracejí na kabát, nevylučují hořčicově žlutá
hovínka a nestojí do osmnácti let věku milion
a půl korun – ani kdybyste je zalévali Evianem.
Losovačka bídy
Nevole části mlaďasů spoutat se živoucími závazky nastoluje otázku, zda je potřeba mít děti
vždy vrozená a samozřejmá. Rozhodnutí děti
nepočít nahrává i fakt, že je planeta bližními
přetížena, ačkoli vám kdekdo řekne, že „Česko vymírá“.
Kdybych se znovu ocitla v situaci, kdy se
rozhoduji pro dítě, dvakrát bych na pánvičce
ratia grilovala pro a proti – jestli jsem ochotna hrát ruskou ruletu. „Založení rodiny je
v Česku bohužel vnímáno jako „vstupenka do
chudoby,“ cituji přímo bývalou ministryni so-
ciálních věcí Michaelu Marksovou. A že bude
nutné minimálně na dva roky potlačit ego na
minimum, to není ruleta, ale sichr.
A přece se v porodnici netrhnou dveře. Říkám si, co za tím je. Částečně jistě očekávání
společnosti a étos děcka jako pojítka svazků.
Co taky v páru po desítky let dělat jiného?
Jaké jiné hobby by dva lidi stmelilo jako šedá
spárovací hmota?
I pod bagr
Koneckonců, sama jsem děti do třiceti taky
nechtěla. I kvůli odstrašujícímu příkladu
vlastní rodiny – ta instituce mi zkrátka přišla
stresující. Pak se cosi zlomilo, příslovečné tikající biologické hodiny v tom ale nebyly.
Některé důvody byly obligátní: chuť pozorovat vlastní geny na cizích tělíčkách a fotit
miminko na Instagram. Krom toho mi dítě do
života přineslo zcela nečekané obzory. Nejsou ale úplně příjemné. Víc se bojím. Bojím
se víc i o planetu, protože mám obavu z toho,
kde bude žít. V ideálním případě může mít ta
bázeň vliv na zacházení se světem, na zájem
o lokální politiku – doplňte si.
A pak je tu to kafkovské podivení se, že se
člověk „zavěsil na něco živého“. (On tak tedy
nepsal o dítěti, ale své tehdejší snoubence Felice Bauerové.) Je uklidňující zjistit, že nejsem
jen racionální bytost, která počítá má dáti–dal
– že investuju i do nevyzpytatelných a možná
nerentabilních projektů.
Zuzana Fuksová vystudovala sociální práci
a nedostudovala germanistiku. V roce 2006
založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko.
@ZuzanaFuksova
137