K A L E I D O S KO P

P

Kabylové, z jejichž řad pochází Zinédine Zidane nebo

Mustapha Ourrad z Charlie Hebdo, bojovali za svobodné

Alžírsko. Teď v něm musí dál bojovat – za vlastní svobodu.

Text: František Kalenda

ro nearabské menšiny v  Alžírsku to měl

být nový začátek. Na masových protestech, které na jaře roku 2019 svrhly

chřadnoucího prezidenta Abdelazíze

Butefliku, se výrazně podílely berberské

skupiny v čele s nejpočetnějšími Kabyly.

Jejich příslušníci si tak dělali naděje na

ukončení dlouhých let násilné arabizace. Z  utlačované berberštiny se v  nové

ústavě stal po boku arabštiny úřední jazyk a vláda kromě toho vyhlásila za státní svátek berberský nový rok (Yennayer),

který se v Alžírsku slaví 12. ledna.

Brzy se ale ukázalo, že všechno zůstává při starém. Nejenže se berberština

neobjevila a  podle oficiálních vyjádření ani neobjeví ve vládních publikacích

a  dokumentech, ale policie také začala

zatýkat protestující, kteří si dovolili vyvěsit berberskou vlajku. To je od loňského června zakázané jakožto „podrývání

národní jednoty“.

Desítky berberských aktivistů se

od té doby ocitly ve vazbě nebo rovnou

na několik měsíců ve vězení. Pokračuje

tak nepřátelská politika centrální vlády,

která sahá až do samých počátků nezávislého Alžírska, ačkoli k jeho vybojování paradoxně právě berberští obyvatelé

včetně Kabylů na přelomu padesátých

a šedesátých let velkou měrou přispěli.

Svobodní lidé

Berbeři – vlastním jazykem „amazigh“

neboli „svobodní lidé“ –, o  kterých se

mnoho neví ani v  Evropě, ale dokonce

ani mezi Araby, jsou původní obyvatelé

severní Afriky. Nepatří tedy na rozdíl třeba od beduínů mezi potomky arabských

dobyvatelů ze  sedmého století. Berberské kmeny, z  nichž některé přijaly křesťanství a jiné judaismus, se naopak arabskému vpádu usilovně bránily.

Z  tohoto období se zachovala řada

příběhů berberského odporu, například

o  královně Díhíjá, která měla s  pomocí nadpřirozených sil několikrát porazit

arabská vojska. Od arabských kronikářů si

vysloužila nelichotivou přezdívku Kahína

– čarodějnice. Královnu nakonec zradili

nejbližší spojenci a podle jedné z mnoha

verzí legendy ji vítězní Arabové popravili a  hlavu poslali chalífovi Abdulmálikovi

do Damašku. Údajné místo jejího posledního odporu, římský amfiteátr el-Džem

(al-Džamm), je mimochodem dodnes

možné navštívit na východě Tuniska.

Poražení Berbeři později přijali nové

náboženství, ačkoli přežilo i  několik židovských kmenů, jejichž příslušníci se ve

dvacátém století většinou odstěhovali do

Izraele. Samotný islám v kmenových podmínkách nabyl radikálně odlišných podob

– od synkretických sekt s  vlastními proroky až po puristické, agresivní formy víry

Almohadů a Almorávidů, kteří si podrobili tolerantnější muslimy ve Španělsku.

Přestože se berberské kmeny a velké

kmenové svazy dostaly v  dalších staletích pod vliv velkých mocností, jako byla

Osmanská říše, na lokální úrovni si často

zachovávaly značnou autonomii řízenou

kmenovými zvyklostmi a  kodexem cti.

Platí to zejména o Alžírsku, kde se dominantní politickou a  hospodářskou silou

mezi Berbery stali Kabylové, žijící v hornatých oblastech na severu země.

Vláda šavle

Kabylové tvoří ve víc než 40milionovém

Alžírsku zdaleka nejpočetnější, i když ne

jedinou berberskou skupinu: ze zhruba

deseti milionů původních obyvatel se na

šest milionů hlásí ke Kabylům. Soustředí

se nejen v Kabýlii, představují také podstatnou část lidí žijících v  hlavním městě Alžír. Na rozdíl od jiných alžírských

Berberů, například známějších Tuarégů,

Kabylové už po několik staletí nekočují

a  žijí usedlým způsobem života, ačkoli v  nuzných podmínkách. Alžírský stát

berberské oblasti úmyslně zanedbával

a Kabýlii obzvlášť tímto způsobem trestal za údajné separatistické tendence.

Přitom právě Kabylové od počátku

stáli v  čele odporu vůči koloniální nadvládě Francie, která do tehdejšího vazalského státu Osmanské říše vpadla v roce

1830 a  postupně ovládla celé území

dnešního Alžírska. Francouzi se rozhodli

zlomit problémové kmeny brutální silou

včetně nechvalně proslulých masakrů

v  roce 1845, při kterých udusili kouřem

v jeskyních stovky uprchlých kabylských

mužů, žen i  dětí schovávajících se před

postupujícími jednotkami.

103