K A L E I D O S KO P
P
Kabylové, z jejichž řad pochází Zinédine Zidane nebo
Mustapha Ourrad z Charlie Hebdo, bojovali za svobodné
Alžírsko. Teď v něm musí dál bojovat – za vlastní svobodu.
Text: František Kalenda
ro nearabské menšiny v Alžírsku to měl
být nový začátek. Na masových protestech, které na jaře roku 2019 svrhly
chřadnoucího prezidenta Abdelazíze
Butefliku, se výrazně podílely berberské
skupiny v čele s nejpočetnějšími Kabyly.
Jejich příslušníci si tak dělali naděje na
ukončení dlouhých let násilné arabizace. Z utlačované berberštiny se v nové
ústavě stal po boku arabštiny úřední jazyk a vláda kromě toho vyhlásila za státní svátek berberský nový rok (Yennayer),
který se v Alžírsku slaví 12. ledna.
Brzy se ale ukázalo, že všechno zůstává při starém. Nejenže se berberština
neobjevila a podle oficiálních vyjádření ani neobjeví ve vládních publikacích
a dokumentech, ale policie také začala
zatýkat protestující, kteří si dovolili vyvěsit berberskou vlajku. To je od loňského června zakázané jakožto „podrývání
národní jednoty“.
Desítky berberských aktivistů se
od té doby ocitly ve vazbě nebo rovnou
na několik měsíců ve vězení. Pokračuje
tak nepřátelská politika centrální vlády,
která sahá až do samých počátků nezávislého Alžírska, ačkoli k jeho vybojování paradoxně právě berberští obyvatelé
včetně Kabylů na přelomu padesátých
a šedesátých let velkou měrou přispěli.
Svobodní lidé
Berbeři – vlastním jazykem „amazigh“
neboli „svobodní lidé“ –, o kterých se
mnoho neví ani v Evropě, ale dokonce
ani mezi Araby, jsou původní obyvatelé
severní Afriky. Nepatří tedy na rozdíl třeba od beduínů mezi potomky arabských
dobyvatelů ze sedmého století. Berberské kmeny, z nichž některé přijaly křesťanství a jiné judaismus, se naopak arabskému vpádu usilovně bránily.
Z tohoto období se zachovala řada
příběhů berberského odporu, například
o královně Díhíjá, která měla s pomocí nadpřirozených sil několikrát porazit
arabská vojska. Od arabských kronikářů si
vysloužila nelichotivou přezdívku Kahína
– čarodějnice. Královnu nakonec zradili
nejbližší spojenci a podle jedné z mnoha
verzí legendy ji vítězní Arabové popravili a hlavu poslali chalífovi Abdulmálikovi
do Damašku. Údajné místo jejího posledního odporu, římský amfiteátr el-Džem
(al-Džamm), je mimochodem dodnes
možné navštívit na východě Tuniska.
Poražení Berbeři později přijali nové
náboženství, ačkoli přežilo i několik židovských kmenů, jejichž příslušníci se ve
dvacátém století většinou odstěhovali do
Izraele. Samotný islám v kmenových podmínkách nabyl radikálně odlišných podob
– od synkretických sekt s vlastními proroky až po puristické, agresivní formy víry
Almohadů a Almorávidů, kteří si podrobili tolerantnější muslimy ve Španělsku.
Přestože se berberské kmeny a velké
kmenové svazy dostaly v dalších staletích pod vliv velkých mocností, jako byla
Osmanská říše, na lokální úrovni si často
zachovávaly značnou autonomii řízenou
kmenovými zvyklostmi a kodexem cti.
Platí to zejména o Alžírsku, kde se dominantní politickou a hospodářskou silou
mezi Berbery stali Kabylové, žijící v hornatých oblastech na severu země.
Vláda šavle
Kabylové tvoří ve víc než 40milionovém
Alžírsku zdaleka nejpočetnější, i když ne
jedinou berberskou skupinu: ze zhruba
deseti milionů původních obyvatel se na
šest milionů hlásí ke Kabylům. Soustředí
se nejen v Kabýlii, představují také podstatnou část lidí žijících v hlavním městě Alžír. Na rozdíl od jiných alžírských
Berberů, například známějších Tuarégů,
Kabylové už po několik staletí nekočují
a žijí usedlým způsobem života, ačkoli v nuzných podmínkách. Alžírský stát
berberské oblasti úmyslně zanedbával
a Kabýlii obzvlášť tímto způsobem trestal za údajné separatistické tendence.
Přitom právě Kabylové od počátku
stáli v čele odporu vůči koloniální nadvládě Francie, která do tehdejšího vazalského státu Osmanské říše vpadla v roce
1830 a postupně ovládla celé území
dnešního Alžírska. Francouzi se rozhodli
zlomit problémové kmeny brutální silou
včetně nechvalně proslulých masakrů
v roce 1845, při kterých udusili kouřem
v jeskyních stovky uprchlých kabylských
mužů, žen i dětí schovávajících se před
postupujícími jednotkami.
103