T É M A : J Í D LO / S O N DA

Nekvalitní potraviny přispívají k boomu

civilizačních chorob, průmyslové zemědělství

ničí životní prostředí. Část lidí vidí řešení

v biopotravinách a renesanci domácího vaření.

Co když je to ale jen polovina pravdy?

P

Text: Matouš Hrdina

octivý domácí jogurt podle tradiční babiččiny receptury, od šťastných krav, vyrobený na rodinné farmě uprostřed panenské přírody. Tak schválně – kdy jste

si naposled připlatili za podobný příběh

v domnění, že tím nějak přispíváte vlastnímu zdraví i zachování planety? A jestlipak vám došlo, že ten jogurt mohl být

vyroben za podobných podmínek jako

ty z velkomlékárny Agrofertu?

Můžete to sice svést na to, že vás

obelstil zákeřný marketing zaměňující

přísné certifikační známky za nicneříkající nálepky, ale pravda je o něco složitější. Nejspíš tu totiž hrálo roli i  vaše

společenské postavení a  představa, že

přece nemůžete jíst nekvalitní jídlo jako

„obyčejní“ lidé. Ze stejného důvodu

jste možná v lockdownu začali pěstovat

kvásek a  péct vlastní chleba, případně

lockdown nelockdown trávíte hodiny

přípravou poctivých domácích svačin.

Návrat ke zvyklostem devatenáctého století a odpor k průmyslově vyráběným potravinám ale není univerzálním

a  dostupným řešením našeho pokřiveného vztahu k jídlu. Pokud se na věc po-

díváme z  globální perspektivy, je jasné,

že musíme hledat jinou cestu.

Babi dřinu nerada

Kdyby nás viděly ty babičky zmiňované

na nejrůznějších etiketách, asi by se nám

od srdce vysmály. V rozporu s nostalgickými stereotypy totiž nejspíš vyrostly

v době poválečného rozmachu, která každý rok přinášela nové zlepšováky polotovarů i kuchyňských spotřebičů. Každá

konzerva, polévka ze sáčku nebo šiška

houskového knedlíku koupená v  nádražní hospodě pro ně znamenala drahocenné ušetřené hodiny. Ty pak mohly

na rozdíl od svých matek věnovat práci

či koníčkům místo nekonečného domácího otročení nad valchou a  hrnci. Ne

nadarmo se říká, že automatická pračka

byla jedním z  nejdůležitějších nástrojů

osvobození žen. Průmyslově vyráběné

jídlo a  nové potravinářské technologie

bychom mohli směle zařadit vedle ní.

Jinou dynamiku to samozřejmě mělo

na Západě, kde hospodyně často přišly

o styk s jinými ženami a zůstaly zavřené

v nové kuchyni se svými spotřebiči, a ve

východním bloku, kde věc uspíšil nástup

žen do práce. Výchozí bod byl ale všude

stejný a letos jsme si ho mohli připomenout – viděli jsme, že zdlouhavé domácí

vaření a pečení chleba je při normálním

životním stylu většiny lidí neudržitelné.

Dalo by se namítnout, že při rovnoměrném rozdělení povinností v  domácnosti by byla situace jiná. Jenže i  v  sebevíc progresivních společnostech lidé

především chodí do práce nebo se věnují

nejrůznějším aktivitám, mezi kterými

rozhodně nedominuje smažení řízků.

Podle článku konzultanta Eddieho Yoona,

vydaného v  roce 2017 v  Harvard Business Review, jen jeden z deseti Američanů rád vaří, zatímco každý druhý vaření

nenávidí. Dá se namítnout, že v Evropě

asi bude podíl nadšených kuchařů vyšší,

pořád to ale ukazuje, že obliba kuchařských pořadů vypovídá hlavně o  snaze

zlepšit si osobní image. Demonstrativní

apel na zvyklosti našich předků je jedna

věc, ale jen málokdo má upřímnou chuť

kopírovat životní styl, ke kterému byly

ty zmiňované babičky prostě donuceny.

21