T É M A : J Í D LO / S O N DA
Nekvalitní potraviny přispívají k boomu
civilizačních chorob, průmyslové zemědělství
ničí životní prostředí. Část lidí vidí řešení
v biopotravinách a renesanci domácího vaření.
Co když je to ale jen polovina pravdy?
P
Text: Matouš Hrdina
octivý domácí jogurt podle tradiční babiččiny receptury, od šťastných krav, vyrobený na rodinné farmě uprostřed panenské přírody. Tak schválně – kdy jste
si naposled připlatili za podobný příběh
v domnění, že tím nějak přispíváte vlastnímu zdraví i zachování planety? A jestlipak vám došlo, že ten jogurt mohl být
vyroben za podobných podmínek jako
ty z velkomlékárny Agrofertu?
Můžete to sice svést na to, že vás
obelstil zákeřný marketing zaměňující
přísné certifikační známky za nicneříkající nálepky, ale pravda je o něco složitější. Nejspíš tu totiž hrálo roli i vaše
společenské postavení a představa, že
přece nemůžete jíst nekvalitní jídlo jako
„obyčejní“ lidé. Ze stejného důvodu
jste možná v lockdownu začali pěstovat
kvásek a péct vlastní chleba, případně
lockdown nelockdown trávíte hodiny
přípravou poctivých domácích svačin.
Návrat ke zvyklostem devatenáctého století a odpor k průmyslově vyráběným potravinám ale není univerzálním
a dostupným řešením našeho pokřiveného vztahu k jídlu. Pokud se na věc po-
díváme z globální perspektivy, je jasné,
že musíme hledat jinou cestu.
Babi dřinu nerada
Kdyby nás viděly ty babičky zmiňované
na nejrůznějších etiketách, asi by se nám
od srdce vysmály. V rozporu s nostalgickými stereotypy totiž nejspíš vyrostly
v době poválečného rozmachu, která každý rok přinášela nové zlepšováky polotovarů i kuchyňských spotřebičů. Každá
konzerva, polévka ze sáčku nebo šiška
houskového knedlíku koupená v nádražní hospodě pro ně znamenala drahocenné ušetřené hodiny. Ty pak mohly
na rozdíl od svých matek věnovat práci
či koníčkům místo nekonečného domácího otročení nad valchou a hrnci. Ne
nadarmo se říká, že automatická pračka
byla jedním z nejdůležitějších nástrojů
osvobození žen. Průmyslově vyráběné
jídlo a nové potravinářské technologie
bychom mohli směle zařadit vedle ní.
Jinou dynamiku to samozřejmě mělo
na Západě, kde hospodyně často přišly
o styk s jinými ženami a zůstaly zavřené
v nové kuchyni se svými spotřebiči, a ve
východním bloku, kde věc uspíšil nástup
žen do práce. Výchozí bod byl ale všude
stejný a letos jsme si ho mohli připomenout – viděli jsme, že zdlouhavé domácí
vaření a pečení chleba je při normálním
životním stylu většiny lidí neudržitelné.
Dalo by se namítnout, že při rovnoměrném rozdělení povinností v domácnosti by byla situace jiná. Jenže i v sebevíc progresivních společnostech lidé
především chodí do práce nebo se věnují
nejrůznějším aktivitám, mezi kterými
rozhodně nedominuje smažení řízků.
Podle článku konzultanta Eddieho Yoona,
vydaného v roce 2017 v Harvard Business Review, jen jeden z deseti Američanů rád vaří, zatímco každý druhý vaření
nenávidí. Dá se namítnout, že v Evropě
asi bude podíl nadšených kuchařů vyšší,
pořád to ale ukazuje, že obliba kuchařských pořadů vypovídá hlavně o snaze
zlepšit si osobní image. Demonstrativní
apel na zvyklosti našich předků je jedna
věc, ale jen málokdo má upřímnou chuť
kopírovat životní styl, ke kterému byly
ty zmiňované babičky prostě donuceny.
21