E DI TOR I A L
ZAHRÁDKA BEZ OBSLUHY
Adéla Vopěnková /
šéfredaktorka Finmagu
Byznys dovážkových a kurýrních služeb, které
se nejen u nás během pandemie tolik rozmohly,
prý není pěkný, ale – považte – dočista prohnilý.
Dovážkové aplikace totiž jaksi do oběhu vrátily
služebnictvo a to je zlé, dočetla jsem se nedávno.
A je tedy moc dobře, že konečně bublina začíná
splaskávat a mejdan končí. Ony ty nejrůznější
aplikace na odvoz lidí a rozvoz nákupů, sekání
trávníků (nechápu, jak někdo online může posekat) ničí staromódnější konkurenci a podivně
tvoří ceny, ale také nabízejí moderní sluhy,
pardon, služby.
Protože dostat o půlnoci chuť na tatranku a nechat si ji donést do druhého patra prý
nesvědčí o poskytování dobrého servisu, ale
rozmařilosti zákazníků. Což je nemorální, vždyť
největší podíl na HDP vyspělých ekonomik
mají – jejda – služby.
Přemýšlím, jak tekutá je hranice mezi rozmařilostí a kvalitní službou. Opravte mě, jestli se
pletu, ale nepamatuju si, že by se někdo pohoršoval nad Saturninem, o výši jehož gáže oblíbená
kniha, sepsaná během vlahých večerů v koupelně
za protektorátu, taktně mlčí. Stejně tak neznáme
jméno jeho zpovykaného zaměstnavatele, který
do úřadu chodil asi jen z rozmařilosti.
Pokud jeden platí a druhý za to o své svobodné vůli poskytne službu, mělo by vše být v pořádku. Ovšem v době, kdy se někteří připravují na
konec světa, vyhlíží ekonomický sešup, atomovou válku a budují domácí bunkry (o tom více na
str. 54), platit za něco, co sám nechci dělat nebo
na to nemám čas, je prý odsouzeníhodný projev
konzumentství. Alespoň to nám sdělují novodobí
apoštolové rovnosti. Ostatně myšlenka to není
zbrusu nová, něco podobného tu 40 let lidem do
hlavy vtloukali komunisté. K naší smůle to i na
delší čas implementovali.
Naštěstí jsou místa, kde skvělý servis ještě
není sprosté slovo. Pražský podnik Café Louvre
je jedním z nich. Už třicet let ho provozuje Sylvio
Spohr, jehož příběh najdete na str. 14. Tady vás
spolehlivě teleportují do starých dobrých časů,
kdy platilo, že hosty obsluhovali číšníci a jídla
připravovali kuchaři, ne traktoristi nebo online
aplikace. Stavte se tam, uvidíte. Anebo si zkuste
představit, jak bychom se mohli mít, pokud bychom se poučili od koček. Ty totiž, jako píše Vojtěch Dobeš (str. 24), nemají nejmenší problém,
když je někdo obsluhuje, velebí a uctívá. Ostatně,
sousedovic Uhlík si taky neláme hlavu, jestli mu
záchod vyčistíme my, nebo ti druzí.