E DI TOR I A L

ZAHRÁDKA BEZ OBSLUHY

Adéla Vopěnková /

šéfredaktorka Finmagu

Byznys dovážkových a kurýrních služeb, které

se nejen u nás během pandemie tolik rozmohly,

prý není pěkný, ale – považte – dočista prohnilý.

Dovážkové aplikace totiž jaksi do oběhu vrátily

služebnictvo a to je zlé, dočetla jsem se nedávno.

A je tedy moc dobře, že konečně bublina začíná

splaskávat a mejdan končí. Ony ty nejrůznější

aplikace na odvoz lidí a rozvoz nákupů, sekání

trávníků (nechápu, jak někdo online může posekat) ničí staromódnější konkurenci a podivně

tvoří ceny, ale také nabízejí moderní sluhy,

pardon, služby.

Protože dostat o půlnoci chuť na tatranku a nechat si ji donést do druhého patra prý

nesvědčí o poskytování dobrého servisu, ale

rozmařilosti zákazníků. Což je nemorální, vždyť

největší podíl na HDP vyspělých ekonomik

mají – jejda – služby.

Přemýšlím, jak tekutá je hranice mezi rozmařilostí a kvalitní službou. Opravte mě, jestli se

pletu, ale nepamatuju si, že by se někdo pohoršoval nad Saturninem, o výši jehož gáže oblíbená

kniha, sepsaná během vlahých večerů v koupelně

za protektorátu, taktně mlčí. Stejně tak neznáme

jméno jeho zpovykaného zaměstnavatele, který

do úřadu chodil asi jen z rozmařilosti.

Pokud jeden platí a druhý za to o své svobodné vůli poskytne službu, mělo by vše být v pořádku. Ovšem v době, kdy se někteří připravují na

konec světa, vyhlíží ekonomický sešup, atomovou válku a budují domácí bunkry (o tom více na

str. 54), platit za něco, co sám nechci dělat nebo

na to nemám čas, je prý odsouzeníhodný projev

konzumentství. Alespoň to nám sdělují novodobí

apoštolové rovnosti. Ostatně myšlenka to není

zbrusu nová, něco podobného tu 40 let lidem do

hlavy vtloukali komunisté. K naší smůle to i na

delší čas implementovali.

Naštěstí jsou místa, kde skvělý servis ještě

není sprosté slovo. Pražský podnik Café Louvre

je jedním z nich. Už třicet let ho provozuje Sylvio

Spohr, jehož příběh najdete na str. 14. Tady vás

spolehlivě teleportují do starých dobrých časů,

kdy platilo, že hosty obsluhovali číšníci a jídla

připravovali kuchaři, ne traktoristi nebo online

aplikace. Stavte se tam, uvidíte. Anebo si zkuste

představit, jak bychom se mohli mít, pokud bychom se poučili od koček. Ty totiž, jako píše Vojtěch Dobeš (str. 24), nemají nejmenší problém,

když je někdo obsluhuje, velebí a uctívá. Ostatně,

sousedovic Uhlík si taky neláme hlavu, jestli mu

záchod vyčistíme my, nebo ti druzí.