udělovala cena pro nejlepšího baviče, nikdo jiný by si ji nezasloužil víc

než Jakeš.

Mezi straníky se Jakeš vděku

nedočkal. Komunisté pro jeho nezamýšlený humor neměli pochopení. Vyhodili ho, stejně jako další

pohlaváry ze staré gardy. Pak si

dali do loga třešně, rudou hvězdu

odsunuli do pozadí a schválili nové

demokratické stanovy.

SOUDRUZI, BYLO LÍP

Nahlíženo stanovami, mohla by

se KSČM jevit jako demokratická

strana. Jenže stanovy nejsou vše.

Přívlastek demokratická se k té straně nehodí. Pasovat české komunisty

na demokraty je totéž jako udělat

kozla zahradníkem.

Stačí si poslechnout komunistickou poslankyni Martu Semelovou,

která soudy v padesátých letech líčí

jako spravedlivé, hlásá, že proces s Miladou Horákovou nebyl

vykonstruovaný, a Sověty vedenou

invazi do Československa označuje

za „internacionální pomoc“. Ojedinělé názory? Kdepak. Mezi komunisty jsou dodnes většinové. Jinak

by Semelová nemohla zastupovat

komunisty ve Sněmovně a vést

jejich stranickou buňku na pražské

radnici.

Semelová má za svoje výroky jít

před soud. Právník Michal Kincl

chce, aby se omluvila. Doufám, že

soud jeho požadavek smete ze stolu.

Tahle soudružka lže, jako když Rudé

právo tiskne (pardon, tisklo), ale

před soud nepatří. Svoboda slova je

nedělitelná. Musí platit pro každého, i pro komunisty. Právo veřejně

se znemožnit patří všem, včetně Ja-

keše i Semelové, kteří tvrdí, že bylo

líp, a volají po starých pořádcích.

MARXISTIČTĚJŠÍ NEŽ MARX

Byly to právě staré komunistické

pořádky, které přivedly společný

stát Čechů a Slováků na buben.

Čeští komunisté po roce 1948, s výjimkou krátkého období pražského

jara, byli marxističtější než Karel

Marx. Znárodnili a zkolektivizovali

vše, co bylo po ruce, a soukromníky

hubili jak americké brouky mandelinky.

Socialistická ústava z roku 1960

připouštěla jen státní vlastnictví

a vlastnictví družstevní. Komunisté

tolerovali pouze svobodná povolání

(umělci) a víkendová melouchaření

(řemeslníci všeho druhu). Teprve

ve druhé polovině osmdesátých let

jim začalo docházet, že důsledností,

s níž uplatňovali marxistickou ideologii, si pod sebou podřezali větev.

„V minulosti jsme to trochu přešvihli, abych tak řek, s tou socializací,“

přiznával Jakeš v návalu upřímnosti

v Červeném Hrádku. Štkal nad

tím, že komunisté slouží lidu jako

hromosvod, protože v zestátněné

ekonomice nikdo za mizerný chléb

neviní pekaře. Za všechno ale může

strana a vláda.

Samo sebou, vždyť komunisté zavedli centrálně plánovanou ekonomiku, zrušili konkurenci a určovali

ceny. Jenže pekař neupeče dobrý

chléb proto, že vám chce udělat radost, ale proto, že chce vydělat. Jen

díky jeho touze po zisku si můžete

pochutnat. Tohle prosté pravidlo

komunisté pochopili příliš pozdě,

v době, kdy už bylo dávno jasné, že

ekonomickou soutěž se Západem

prohráli.

Vsuvka pro později narozené:

Nákupním taškám na kolečkách se

před rokem 89 říkalo RVHP. Byla to

zkratka pro Radu vzájemné hospodářské pomoci – obchodní organizaci sdružující státy sovětského bloku.

Výstižně ale také popisovala nakupování za reálného socialismu –

ráno vyjedu, hovno přivezu.

JE TO ZA NÁMI

Komunisté svou moc založili

na tom, že potlačili občanské,

politické i ekonomické svobody.

Do ústavy si dali patent na pravdu –

vedoucí úlohu komunistické strany,

a pro sichr v ní zakotvili také státní

ideologii – marxismus-leninismus.

Určovali, kdo bude kandidovat

ve volbách – a kdo je vyhraje. Rozhodovali, kdo vycestuje do ciziny.

To všechno je za námi. Stejně jako

centrálně řízené hospodářství.

Ekonomika je privatizovaná. Máme

hospodářství založené na svobodě

ekonomické volby, na tržní konkurenci. O výrobě už nerozhodují

byrokraté na úřadech.

Pravda, změny v ekonomice provázely tunely a korupce. Jenže se škodami, které rok co rok páchali v této

zemi komunisté, se to nedá srovnat.

Za největší chybu posledních tří

desetiletí proto pokládám to, že Češi

nedokázali svrhnout komunisty

o tři čtyři roky dřív, záhy po Gorbačovově nástupu do Kremlu. Každý

rok svobody se počítá.

Projev Miloše Jakeše

v Červeném Hrádku.

11