udělovala cena pro nejlepšího baviče, nikdo jiný by si ji nezasloužil víc
než Jakeš.
Mezi straníky se Jakeš vděku
nedočkal. Komunisté pro jeho nezamýšlený humor neměli pochopení. Vyhodili ho, stejně jako další
pohlaváry ze staré gardy. Pak si
dali do loga třešně, rudou hvězdu
odsunuli do pozadí a schválili nové
demokratické stanovy.
SOUDRUZI, BYLO LÍP
Nahlíženo stanovami, mohla by
se KSČM jevit jako demokratická
strana. Jenže stanovy nejsou vše.
Přívlastek demokratická se k té straně nehodí. Pasovat české komunisty
na demokraty je totéž jako udělat
kozla zahradníkem.
Stačí si poslechnout komunistickou poslankyni Martu Semelovou,
která soudy v padesátých letech líčí
jako spravedlivé, hlásá, že proces s Miladou Horákovou nebyl
vykonstruovaný, a Sověty vedenou
invazi do Československa označuje
za „internacionální pomoc“. Ojedinělé názory? Kdepak. Mezi komunisty jsou dodnes většinové. Jinak
by Semelová nemohla zastupovat
komunisty ve Sněmovně a vést
jejich stranickou buňku na pražské
radnici.
Semelová má za svoje výroky jít
před soud. Právník Michal Kincl
chce, aby se omluvila. Doufám, že
soud jeho požadavek smete ze stolu.
Tahle soudružka lže, jako když Rudé
právo tiskne (pardon, tisklo), ale
před soud nepatří. Svoboda slova je
nedělitelná. Musí platit pro každého, i pro komunisty. Právo veřejně
se znemožnit patří všem, včetně Ja-
keše i Semelové, kteří tvrdí, že bylo
líp, a volají po starých pořádcích.
MARXISTIČTĚJŠÍ NEŽ MARX
Byly to právě staré komunistické
pořádky, které přivedly společný
stát Čechů a Slováků na buben.
Čeští komunisté po roce 1948, s výjimkou krátkého období pražského
jara, byli marxističtější než Karel
Marx. Znárodnili a zkolektivizovali
vše, co bylo po ruce, a soukromníky
hubili jak americké brouky mandelinky.
Socialistická ústava z roku 1960
připouštěla jen státní vlastnictví
a vlastnictví družstevní. Komunisté
tolerovali pouze svobodná povolání
(umělci) a víkendová melouchaření
(řemeslníci všeho druhu). Teprve
ve druhé polovině osmdesátých let
jim začalo docházet, že důsledností,
s níž uplatňovali marxistickou ideologii, si pod sebou podřezali větev.
„V minulosti jsme to trochu přešvihli, abych tak řek, s tou socializací,“
přiznával Jakeš v návalu upřímnosti
v Červeném Hrádku. Štkal nad
tím, že komunisté slouží lidu jako
hromosvod, protože v zestátněné
ekonomice nikdo za mizerný chléb
neviní pekaře. Za všechno ale může
strana a vláda.
Samo sebou, vždyť komunisté zavedli centrálně plánovanou ekonomiku, zrušili konkurenci a určovali
ceny. Jenže pekař neupeče dobrý
chléb proto, že vám chce udělat radost, ale proto, že chce vydělat. Jen
díky jeho touze po zisku si můžete
pochutnat. Tohle prosté pravidlo
komunisté pochopili příliš pozdě,
v době, kdy už bylo dávno jasné, že
ekonomickou soutěž se Západem
prohráli.
Vsuvka pro později narozené:
Nákupním taškám na kolečkách se
před rokem 89 říkalo RVHP. Byla to
zkratka pro Radu vzájemné hospodářské pomoci – obchodní organizaci sdružující státy sovětského bloku.
Výstižně ale také popisovala nakupování za reálného socialismu –
ráno vyjedu, hovno přivezu.
JE TO ZA NÁMI
Komunisté svou moc založili
na tom, že potlačili občanské,
politické i ekonomické svobody.
Do ústavy si dali patent na pravdu –
vedoucí úlohu komunistické strany,
a pro sichr v ní zakotvili také státní
ideologii – marxismus-leninismus.
Určovali, kdo bude kandidovat
ve volbách – a kdo je vyhraje. Rozhodovali, kdo vycestuje do ciziny.
To všechno je za námi. Stejně jako
centrálně řízené hospodářství.
Ekonomika je privatizovaná. Máme
hospodářství založené na svobodě
ekonomické volby, na tržní konkurenci. O výrobě už nerozhodují
byrokraté na úřadech.
Pravda, změny v ekonomice provázely tunely a korupce. Jenže se škodami, které rok co rok páchali v této
zemi komunisté, se to nedá srovnat.
Za největší chybu posledních tří
desetiletí proto pokládám to, že Češi
nedokázali svrhnout komunisty
o tři čtyři roky dřív, záhy po Gorbačovově nástupu do Kremlu. Každý
rok svobody se počítá.
Projev Miloše Jakeše
v Červeném Hrádku.
11