Není to jediný zajímavý objev sborníku Stroj na stravování. Kde a jak se

jedlo v Československu (50.–70. léta), výsledku spolupráce studentů Katedry

teorie a dějin umění a uměleckých

ateliérů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Sedm příspěvků

v něm zachycuje půlstoletou válku

proti domácímu stravování. Válku

zuřivou – a marnou.

DOKONALE PRÁZDNÝ

ŽALUDEK

Modernisté jako Karel Teige ji začali

vést ve jménu osvobození člověka, především ženy, od zbytečné

manuální práce. „Kuchyni měl Teige

za balast, slepé střevo dělnického

bytu. Využít ji mohl leda někdo

z vrstvy kapitalistů, kdo stále vedl

tradiční domácí hospodářství, ale

člověk pracující v továrně by si

během polední pauzy sotva našel čas

na to, přijít se domů naobědvat. Právě v kuchyni však Teige našel vzor

moderní racionalizace hospodářství –

pokud by měla v bytě existovat, pak

by měla být vnitřně organizovaná

a zařízení v ní správně poskládané,

aby se kuchař či kuchařka mohli

pohybovat efektivně v souladu

s postupem vaření,“ píše Kateřina

Hanáčková ve stati Kolektivismus

na talíři.

Hlavní pohnutkou, která vedla k budování závodních jídelen prvorepublikové továrníky a později nacistické

okupanty, bylo zvýšení efektivity

práce. „Kázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno

naplňme dokonale prázdný žaludek

a vyprázdněme se. Nemusíme tak

mysleti dopoledne ani na restaurace,

ani na toaletu,“ cituje ještě Hanáčková knihu Baťa: Myšlenky, činy, život

a práce z roku 1929.

Na to pak plynule navázal komunistický režim, ve kterém se podle vzoru Sovětského svazu „technologie

přípravy jídel, organizace a plánování společného stravování staly vědními obory. Vědeckými metodami bylo

například dokázáno, že teplá strava

před nárůstem pracovního výkonu

(cca v 5. hodině práce) pozitivně

ovlivňuje produktivitu pracovníka

a zvyšuje ji o 5 až 10 %,“ píše Eva

Slunečková v příspěvku Komunitní

stravování jako nástroj ideologie. Slunečková přímo cituje ideology, kteří

usilovali o „oslabování hospodářské

funkce rodiny“ a maximalizaci podílu veřejného stravování, aby se tak

vyhranili proti (tehdejšímu) kapitalistickému modelu.

Jak následně popisuje Emma Pecháčková v článku Dějiny společného

stravování v Československu, režim

tuhle válku prohrál. V půlce padesátých let se plošně zrušily polední přestávky, lidé si zvykli chodit

na velké jídlo domů po práci, a tak

zatímco se v roce 1956 stravovala

v jídelnách třetina pracujících, v roce

1972 už jen 17,4 %. Komické pak

byly bezmasé dny zavedené kvůli

nedostatku masa – a natruc stanovované na čtvrtky či pondělky, jen aby

nevycházely na páteční katolický

půst.

po dobových publikacích, jako byly

časopis Výživa lidu, vydávaný od roku

1946, nebo Zpravodaj závodního

stravování, který poprvé vyšel v roce

1974.

Nejpádnějším důvodem k pročtení sešitu může být to, že kritický

pohled na minulost vede ke kritickému, nebo aspoň zkoumavému

pohledu na současnost. Ideologie ze

stravování nezmizela. Jak káže kniha

Nikdy nejez sám, i u jídla je vhodné

hledat nové kontakty a příležitosti,

a jak se naopak kriticky posmívá Slavoj Žižek v knize Trouble in Paradise,

„ekologické superego“ nás vyčerpává

třeba hledáním dostatečně lokálních

a udržitelných podniků, takže už pak

nemusí zbýt energie na opravdu vážné pochyby o společenském uspořádání. A jestliže Studijní a typizační

ústav v Praze navrhoval vybavení

jídelen od Aše po Humenné, pak se

dnes o ontologické bezpečí strávníků centrálně stará IKEA – od finské

Haparandy po Melbourne.

ZAKLAPNI A ROZHLÉDNI SE

Stroj na stravování není ani výpravná

populární publikace ve stylu bestselleru Retro ČS, ani ryze akademický

sborník; díky bohatým ilustracím

a (až příliš) rozverné sazbě stojí

někde uprostřed, a tedy pořádně

vlastně nikde. Základní obrázek

o vzestupu a pádu závodního stravování si z něj ale čtenář udělá. Nadto

sborník slouží jako bohatý rozcestník

Johanka Lomová, Kateřina

Hanáčková, Eva Slunečková, Emma

Pecháčková, Jakub Král, Filip Dědic,

Martina Bursíková, Barbora Ševčíková,

Jana Pavlová: Stroj na stravování.

Kde a jak se jedlo v Československu

(50. – 70. léta) – vydala Vysoká škola

uměleckoprůmyslová v Praze

v roce 2015.

59