PSYCHOLOGIE

NA PRAVDU

NEČEKEJTE

Připusťme si, že občas lžeme. A nezlobme

se tolik, že to dělají ostatní. Většinou si to

neuvědomují. Vzpomínky totiž nemají stálou

podobu. Co vnímáte jako zjevnou lež, může

druhý považovat za přesný popis událostí.

JAN MAJER

Psaním se živím pětadvacet let.

Píšu pořád. Když přemýšlím nebo

něco vymýšlím, potřebuju k tomu

tužku a papír. Vznikají tak nápady

na články, nové projekty i přehledy

úkolů na další dny. Párkrát v životě

jsem se pokusil na papíře vyřešit

důležité osobní dilema. Na jeden

takový popsaný list papíru jsem teď

narazil při vyklízení šuplíku. Ten

nález mě polekal.

Pamatuji si, jak jsem se snažil být

objektivní, když jsem to psal. Jenže

z odstupu byly moje poznámky

jednostranné. A tvrdé. Kdybych se

jimi řídil, udělal bych velkou chybu.

A vlastně jsem ji udělal, ale naštěstí šla napravit. Čím to, že jsem to

tehdy neviděl?

Psaní je jistě šikovný nástroj k utřídění myšlenek. Často slyšíme: Hoď

na papír všechno, co tě tíží. Vypiš se

z toho. Sepiš všechno, co s tím můžeš dělat. Napiš do jednoho sloupku

60

všechna pro a do druhého proti.

Všimli jste si ale, že třeba metoda

pro a proti při rozhodování vůbec

nepomáhá? Nejsme kalkulačky.

Máme v sobě zabudované mnohem chytřejší nástroje pro určení

správné volby: pocity, emoce, intuici. Racionální úvaha do procesu

rozhodování patří, sama o sobě je

ale nespolehlivá.

Psaní nebo vyprávění o něčem,

co zrovna bolí, tíží nebo ponižuje,

nás paradoxně může uvrtat ještě

hlouběji do díry, ze které nevidíme ven. Co se tedy děje s našimi

myšlenkami a vzpomínkami, když

je převedeme na papír, na obrazovku, někomu vyprávíme nebo si

je jen „zapisujeme za uši“? Abychom mohli v jakékoli podobě

zaznamenat své vzpomínky, mozek

si vybavuje jejich obrazy. I když

popisujeme skutečné události,

jejich vizualizace je jako malování

reprodukce obrazu, který malíř jed-

JAN MAJER

Poradce v oblasti komunikace.

Spolumajitel firmy Mindlab

a šéfredaktor portálu psychologie.cz.

nou zahlédl. Teď už ho před sebou

nemá. Vybavuje si barvy, tvary, ale

hlavně pocity, jaké v něm obraz

vyvolal. Až reprodukci dokončí,

vzpomínky na původní obraz budou

trochu jiné.

Hodně pokažených vztahů, partnerských i profesních, dojede právě

na tohle. Říkáme, že si s lidmi

přestáváme rozumět, že už se jim

nedá věřit. Až vás to příště napadne, zkuste druhému přiznat právo

na jeho vlastní příběh. Ten váš to

může jen obohatit.