ROZHOVOR

Nechtěla jste se někdy usadit i v jiném evropském městě? Je pravda, že mě ze začátku v Evropě uchvátila i řada dalších zemí a vždycky jsem měla po návratu do Prahy chvíli depku. Brzo mi ale tohle město přirostlo k srdci. Definitivně se to zlomilo v době, kdy jsme se s kapelou vydali hrát na měsíc do Curychu a hned

doopravdy vychovávali. A to je špatně. Mají strach, že když děti potrestají nebo jim něco zakážou, ty jim to budou později vyčítat, nebo se s nimi budou dokonce soudit. Vede to jen k tomu, že jsou americké děti rozmazlené. Existuje ještě něco, co vás v Česku po jednadvaceti letech stále překvapuje?

Podívejte se na Spojené státy a Donalda Trumpa. Česko se liší jen v tom, že tady je Trump rozdělený do dvou – Andreje Babiše a Miloše Zemana.

po pár dnech jsem si začala říkat, že se už chci vrátit domů – do Prahy. Teď už není ideální doba na to, abych se někam stěhovala. V Praze se cítím skvěle, navíc tu mám dva české syny. Jaký mají vaše děti vztah k Americe? Oba kluci tam párkrát byli. Přijde mi, že mladšího Spojené státy zas tak nelákají a nepotřebuje tam často jezdit. Má to podobné jako já. Starší syn si to tam ale zamiloval a je pyšný na to, že je z půlky Američan. Ale jestli tam chce žít, bude si muset počkat, až dospěje. Popravdě, nechci, aby tam moje dítě vyrůstalo. Myslím si, že s výchovou dětí to jde ve Státech z kopce. Jak to? Američani se bojí být skutečnými rodiči. Se svými dětmi jsou radši jenom kamarádi, než aby je 12

Myslím, že ne. Ze začátku pro mě bylo všechno neuvěřitelně nové, ale postupně jsem si tady zvykla. I na českou politiku, která je někdy k smíchu a někdy k pláči. Ono to ale jinde ve světě není jiné. Podívejte se na Spojené státy a Donalda Trumpa. Česko se liší jenom v tom, že tady je rozdělený do dvou osob – Andreje Babiše a Miloše Zemana. Jeden může podobně jako Trump získávat vliv pomocí peněz, druhý má zase stejně nesmyslné výroky. Spíš jsem tedy zaskočená v zahraničí, když věci fungují jinak, než jsem zvyklá z Česka. Například? Vždycky třeba zapomenu na to, jak Američani přistupují k zákazníkům. Přijdu do obchodu a najednou se ke mně všichni zaměstnanci seběhnou a chtějí mi se vším poradit. Já je pak musím prosit, aby mi dali trochu prostoru. Vím, že to tak v Americe vždycky bylo,

ale stejně mě to pokaždé zaskočí. Už jsem si zkrátka zvykla na Česko, kde se kvůli zákazníkům obsluha zrovna nepřetrhne. Mně to ale nevadí, mám Česko ráda takové, jaké je. Nemám potřebu si na něco stěžovat. Žije se mi tu nádherně. Ale věřím, že kdybych se s něčím ozvala, tak mi brzo někdo vmete do tváře, že jsem imigrant a že můžu jít klidně pryč. Je zvláštní, jaké xenofobní nálady se tu objevují ve spojení s uprchlíky. Čím to je? Proč si Češi ani čtvrtstoletí po pádu komunismu ještě pořád nezvykli na jiné kultury, náboženství a rasy? Sice je to už přes šestadvacet let od revoluce, ale pořád tady rozhodně není kosmopolitní společnost. Za tak krátkou dobu se země nestane multikulturní, jako je třeba Francie, Anglie, Německo nebo Spojené státy. Česko je malá země, navíc s jazykem, který není jednoduché se naučit. Podívejte se na moji češtinu. (smích) Cizinci se sem nikdy moc nepohrnou. Neměli by ale být Češi přece jenom tolerantnější? Určitě ano. Problém je, že většina netolerantních lidí není dobře informovaná. Mají svůj omezený pohled na svět a bojí se všeho, co do něj nezapadá. Pak jsou tu ale lidé, kteří vytvářením strachu sbírají politické body. Nechci nikoho jmenovat, ale přijde mi směšné, že jedním z těch hlavních, kteří tu šíří xenofobní nálady, je sám napůl Čech a napůl Japonec. A netají se dokonce tím, že ho kvůli tomu v obou zemích šikanovali. Takový člověk by měl přece chápat, jaké