ROZHOVOR
Nechtěla jste se někdy usadit
i v jiném evropském městě?
Je pravda, že mě ze začátku v Evropě uchvátila i řada dalších zemí
a vždycky jsem měla po návratu
do Prahy chvíli depku. Brzo mi
ale tohle město přirostlo k srdci.
Definitivně se to zlomilo v době,
kdy jsme se s kapelou vydali hrát
na měsíc do Curychu a hned
doopravdy vychovávali. A to je
špatně. Mají strach, že když děti
potrestají nebo jim něco zakážou,
ty jim to budou později vyčítat,
nebo se s nimi budou dokonce
soudit. Vede to jen k tomu, že jsou
americké děti rozmazlené.
Existuje ještě něco, co vás v Česku
po jednadvaceti letech stále
překvapuje?
Podívejte se na Spojené státy a Donalda Trumpa.
Česko se liší jen v tom, že tady je Trump rozdělený
do dvou – Andreje Babiše a Miloše Zemana.
po pár dnech jsem si začala říkat,
že se už chci vrátit domů – do Prahy. Teď už není ideální doba na to,
abych se někam stěhovala. V Praze
se cítím skvěle, navíc tu mám dva
české syny.
Jaký mají vaše děti vztah
k Americe?
Oba kluci tam párkrát byli. Přijde
mi, že mladšího Spojené státy zas
tak nelákají a nepotřebuje tam často
jezdit. Má to podobné jako já. Starší
syn si to tam ale zamiloval a je
pyšný na to, že je z půlky Američan. Ale jestli tam chce žít, bude si
muset počkat, až dospěje. Popravdě,
nechci, aby tam moje dítě vyrůstalo.
Myslím si, že s výchovou dětí to jde
ve Státech z kopce.
Jak to?
Američani se bojí být skutečnými
rodiči. Se svými dětmi jsou radši
jenom kamarádi, než aby je
12
Myslím, že ne. Ze začátku pro mě
bylo všechno neuvěřitelně nové,
ale postupně jsem si tady zvykla.
I na českou politiku, která je někdy
k smíchu a někdy k pláči. Ono to
ale jinde ve světě není jiné. Podívejte se na Spojené státy a Donalda
Trumpa. Česko se liší jenom v tom,
že tady je rozdělený do dvou osob –
Andreje Babiše a Miloše Zemana.
Jeden může podobně jako Trump
získávat vliv pomocí peněz, druhý
má zase stejně nesmyslné výroky.
Spíš jsem tedy zaskočená v zahraničí, když věci fungují jinak, než
jsem zvyklá z Česka.
Například?
Vždycky třeba zapomenu na to,
jak Američani přistupují k zákazníkům. Přijdu do obchodu a najednou se ke mně všichni zaměstnanci seběhnou a chtějí mi se vším
poradit. Já je pak musím prosit,
aby mi dali trochu prostoru. Vím,
že to tak v Americe vždycky bylo,
ale stejně mě to pokaždé zaskočí.
Už jsem si zkrátka zvykla na Česko,
kde se kvůli zákazníkům obsluha
zrovna nepřetrhne. Mně to ale
nevadí, mám Česko ráda takové,
jaké je. Nemám potřebu si na něco
stěžovat. Žije se mi tu nádherně.
Ale věřím, že kdybych se s něčím
ozvala, tak mi brzo někdo vmete
do tváře, že jsem imigrant a že
můžu jít klidně pryč. Je zvláštní,
jaké xenofobní nálady se tu objevují ve spojení s uprchlíky.
Čím to je? Proč si Češi ani
čtvrtstoletí po pádu komunismu
ještě pořád nezvykli na jiné
kultury, náboženství a rasy?
Sice je to už přes šestadvacet let
od revoluce, ale pořád tady rozhodně není kosmopolitní společnost. Za tak krátkou dobu se
země nestane multikulturní, jako
je třeba Francie, Anglie, Německo
nebo Spojené státy. Česko je malá
země, navíc s jazykem, který není
jednoduché se naučit. Podívejte se
na moji češtinu. (smích) Cizinci se
sem nikdy moc nepohrnou.
Neměli by ale být Češi přece jenom
tolerantnější?
Určitě ano. Problém je, že většina netolerantních lidí není dobře
informovaná. Mají svůj omezený
pohled na svět a bojí se všeho, co
do něj nezapadá. Pak jsou tu ale
lidé, kteří vytvářením strachu sbírají politické body. Nechci nikoho
jmenovat, ale přijde mi směšné,
že jedním z těch hlavních, kteří tu
šíří xenofobní nálady, je sám napůl
Čech a napůl Japonec. A netají
se dokonce tím, že ho kvůli tomu
v obou zemích šikanovali. Takový
člověk by měl přece chápat, jaké