ROZHOVOR

Nechtěla jste se někdy usadit

i v jiném evropském městě?

Je pravda, že mě ze začátku v Evropě uchvátila i řada dalších zemí

a vždycky jsem měla po návratu

do Prahy chvíli depku. Brzo mi

ale tohle město přirostlo k srdci.

Definitivně se to zlomilo v době,

kdy jsme se s kapelou vydali hrát

na měsíc do Curychu a hned

doopravdy vychovávali. A to je

špatně. Mají strach, že když děti

potrestají nebo jim něco zakážou,

ty jim to budou později vyčítat,

nebo se s nimi budou dokonce

soudit. Vede to jen k tomu, že jsou

americké děti rozmazlené.

Existuje ještě něco, co vás v Česku

po jednadvaceti letech stále

překvapuje?

Podívejte se na Spojené státy a Donalda Trumpa.

Česko se liší jen v tom, že tady je Trump rozdělený

do dvou – Andreje Babiše a Miloše Zemana.

po pár dnech jsem si začala říkat,

že se už chci vrátit domů – do Prahy. Teď už není ideální doba na to,

abych se někam stěhovala. V Praze

se cítím skvěle, navíc tu mám dva

české syny.

Jaký mají vaše děti vztah

k Americe?

Oba kluci tam párkrát byli. Přijde

mi, že mladšího Spojené státy zas

tak nelákají a nepotřebuje tam často

jezdit. Má to podobné jako já. Starší

syn si to tam ale zamiloval a je

pyšný na to, že je z půlky Američan. Ale jestli tam chce žít, bude si

muset počkat, až dospěje. Popravdě,

nechci, aby tam moje dítě vyrůstalo.

Myslím si, že s výchovou dětí to jde

ve Státech z kopce.

Jak to?

Američani se bojí být skutečnými

rodiči. Se svými dětmi jsou radši

jenom kamarádi, než aby je

12

Myslím, že ne. Ze začátku pro mě

bylo všechno neuvěřitelně nové,

ale postupně jsem si tady zvykla.

I na českou politiku, která je někdy

k smíchu a někdy k pláči. Ono to

ale jinde ve světě není jiné. Podívejte se na Spojené státy a Donalda

Trumpa. Česko se liší jenom v tom,

že tady je rozdělený do dvou osob –

Andreje Babiše a Miloše Zemana.

Jeden může podobně jako Trump

získávat vliv pomocí peněz, druhý

má zase stejně nesmyslné výroky.

Spíš jsem tedy zaskočená v zahraničí, když věci fungují jinak, než

jsem zvyklá z Česka.

Například?

Vždycky třeba zapomenu na to,

jak Američani přistupují k zákazníkům. Přijdu do obchodu a najednou se ke mně všichni zaměstnanci seběhnou a chtějí mi se vším

poradit. Já je pak musím prosit,

aby mi dali trochu prostoru. Vím,

že to tak v Americe vždycky bylo,

ale stejně mě to pokaždé zaskočí.

Už jsem si zkrátka zvykla na Česko,

kde se kvůli zákazníkům obsluha

zrovna nepřetrhne. Mně to ale

nevadí, mám Česko ráda takové,

jaké je. Nemám potřebu si na něco

stěžovat. Žije se mi tu nádherně.

Ale věřím, že kdybych se s něčím

ozvala, tak mi brzo někdo vmete

do tváře, že jsem imigrant a že

můžu jít klidně pryč. Je zvláštní,

jaké xenofobní nálady se tu objevují ve spojení s uprchlíky.

Čím to je? Proč si Češi ani

čtvrtstoletí po pádu komunismu

ještě pořád nezvykli na jiné

kultury, náboženství a rasy?

Sice je to už přes šestadvacet let

od revoluce, ale pořád tady rozhodně není kosmopolitní společnost. Za tak krátkou dobu se

země nestane multikulturní, jako

je třeba Francie, Anglie, Německo

nebo Spojené státy. Česko je malá

země, navíc s jazykem, který není

jednoduché se naučit. Podívejte se

na moji češtinu. (smích) Cizinci se

sem nikdy moc nepohrnou.

Neměli by ale být Češi přece jenom

tolerantnější?

Určitě ano. Problém je, že většina netolerantních lidí není dobře

informovaná. Mají svůj omezený

pohled na svět a bojí se všeho, co

do něj nezapadá. Pak jsou tu ale

lidé, kteří vytvářením strachu sbírají politické body. Nechci nikoho

jmenovat, ale přijde mi směšné,

že jedním z těch hlavních, kteří tu

šíří xenofobní nálady, je sám napůl

Čech a napůl Japonec. A netají

se dokonce tím, že ho kvůli tomu

v obou zemích šikanovali. Takový

člověk by měl přece chápat, jaké