ROZHOVOR

je v pekle speciální místo pro ženy,

které nepomáhají ostatním ženám.

Jestli je to pravda, tak má v pekle

už určitě připravenou rezervaci,

protože podobnými řečmi ženám

rozhodně nepomáhá. Korunu

tomu pak nasadila feministka Gloria Steinemová, která zase kritizovala mladé dívky kvůli tomu, že

prý chtějí volit Sanderse, protože

to dělá většina kluků. Neuvěřitelný

nesmysl. Podobné manipulace ale

budou Hillary spíš jenom ubírat

na sympatiích. Osobně si myslím,

že už je za zenitem a nemá Americe co nabídnout.

Jsou podle vás Američanky emancipovanější než Češky?

Možná to pro někoho bude

překvapivé, ale já bych řekla, že

emancipovanější jsou spíš ženy

v Česku. A to z jednoho prostého

vůči všemu, co je ženské. Jsem

rozhodně pro rovná práva a podmínky. Je nesmysl, aby za stejnou

práci měl být lépe placený muž než

žena. Ale zase se z toho nemůže

dělat opačný extrém.

Někteří politici se snaží rovná práva

prosazovat zaváděním kvót, které

určují minimální počet žen v dozorčích radách velkých firem nebo

ve vedení politických stran. Jak se

na podobná opatření díváte?

Myslím, že je to zbytečné. Ve vedení firmy nebo v čele politické

strany by měli být lidé, kteří mají

největší kvality a předpoklady,

aby danou práci dělali co nejlépe. Nemělo by se brát v potaz,

jaké mají pohlaví. Tahle opatření

můžou být v konečném důsledku

dokonce kontraproduktivní, protože se ženám v čelních pozicích

Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být

učitelka, gymnastka, herečka nebo advokátka,

ale nikdy zpěvačka.

důvodu, tady většina ženských bez

problémů vaří, pere, šije. Obecně

jsou praktičtější a dokážou se v domácnosti postarat o všechno, co je

potřeba. V Americe to spousta žen

považovala za stereotyp, který jim

vnucují muži, takže se nic z toho

nenaučily. Ve výsledku to pak ale

mají v životě těžší.

Samozřejmě, že v Americe je silné

feministické hnutí. Ale právě to je

názorově často za hranou. Nelíbí

se mi, když se feministky vyhrazují

16

bude předhazovat, že se na vrchol

dostaly jen díky uměle vytvořeným

pravidlům.

Pojďme přejít k vaší hudební

kariéře. Chtěla jste být vždycky

zpěvačkou?

Právě naopak. Vždycky jsem sice

ráda zpívala, ale byl to pro mě

jenom koníček. Když jsem byla

malá, tak jsem chtěla být učitelka,

gymnastka, herečka nebo advokátka, ale nikdy zpěvačka.

Je podle vás těžší prosadit se jako

muzikant v Česku, nebo ve Spojených státech?

Těžko říct. V Americe jsem totiž

nikdy nezkoušela profesionálně

zpívat. A neplánovala jsem to vlastně ani v Česku. Profesionálně tady

zpívám posledních šestnáct let.

Prvních pět let jsem měla normální

práci. Chvilku jsem se živila jako

servírka, pak jsem dělala v anglickém knihkupectví a potom jsem

začala pracovat v jedné mezinárodní škole jako vychovatelka. Tahle

práce mě vážně bavila a myslím,

že pokud bych neskončila jako

zpěvačka, určitě bych se věnovala

tomu. Dokonce jsem měla naplánované, že půjdu pracovat jako

vychovatelka do Lisabonu. Pak se

mi ale ozval manažer Monkey Business, jestli bych s nimi nechtěla

vyrazit na turné. Brala jsem to jako

přechodné řešení, ale nakonec to

tak už zůstalo. A jsem za to šťastná.

V roce 2011 jste vydala první sólovou desku. Na konci loňského roku

jste pak přidala druhou, navíc už

s Monkey Business zpíváte jen jako

hostující člen. Co vás k tomu vedlo?

Sólovou desku jsem chtěla vydat mnohem dřív, ale nikdy jsem

na to neměla dost času. Monkey

Business je kapela, která většinou

hraje skoro každý víkend od února až do září. S první deskou jsem

kvůli tomu v podstatě nemohla ani

pořádně koncertovat. A loni mi už

bylo jasné, že to musím změnit, že

se zkrátka potřebuju věnovat i něčemu dalšímu. Posunout se dál.

Proč jste se v případě druhého

sólového alba rozhodla právě pro

blues?