BYZNYSPLÁN

bude hrozně drahé. Natallia mluví s klientem jinou řečí. „Řeknu:

můžete zeď zbourat, zaplatit pokutu

a budete mít prostor, který potřebujete. Ale snížíte likviditu zámku,

neprodáte ho tak dobře. Na zámku

jsou hodnotné právě historické

malby a štuky. Za noc na zámku,

kde v pokoji visí obraz Mony Lisy,

miliardáři zaplatí miliony. Když

zámek uvnitř přestavíte na klasický

hotel, nikdo tak obrovské peníze

platit nebude. Fresky, starožitné

dveře, detaily, to dělá hodnotu zámku. Památkáři kupce straší, neumějí

mluvit investičním jazykem.“

Problém jsou i znalecké posudky.

Natallia nabídne developerovi,

aby zámek opravil s tím, že sežene

kupce. „Například Číňani u nás

chtějí kupovat už hotové zámky,

nechtějí je opravovat.“ Developer si

spočítá, že půjde o výnosný obchod:

koupí ruinu za deset milionů korun,

opraví ji za dva miliony eur a prodá

za pět milionů eur. „Jenže banka

mu nepůjčí, protože soudní znalec

neumí historickou nemovitost ocenit. A obchod padá.“

Část Natalliiny práce je investičněporadenská, část téměř detektivní.

Obracejí se na ni klienti, kteří mají

konkrétní podnikatelský záměr;

řeknou, k čemu zámek chtějí, jaká

mají kritéria – a najděte mi ho. Pak

Natallia musí vypátrat majitele

a přesvědčit, aby prodal.

NEMYSLET JAKO BOLŠEVIK

Obce se prodávat zdráhají, i když

na opravy a údržbu památek nemají

peníze a každá nepředvídaná událost – jako zřícení stropu – je může

zruinovat. „Jen měsíční náklady

na vytápění dosahují až šedesáti

28

tisíc. Proto obce zámky na zimu

zavírají. Jenže zámek bez člověka

nepřežije, potřebuje majitele, který

bude denně větrat, topit, aby nevznikla plíseň, musí tam běhat děti,

něco se tam musí dít.“

Starostové se bojí voličů. „V celém

světě jsou zámky elitní prestižní

nemovitosti, které si můžou dovolit

jen ti nejbohatší. V Česku jsou to

nešťastné zchátralé budovy, o které se můžou postarat jen občanská

sdružení. Panuje tu takový bolševický stereotyp, že zámky musí patřit

všem, že v nich smějí být jen muzea

a galerie. Historicky ale vždycky

patřily aristokratům a zbohatlíkům,

vždycky byly soukromé. Muzea se

z nich začala stávat až za první republiky.“ Příchod bohatého člověka

podle Natallie může obci jen prospět –

vždycky se bude starat i o to, co je

za jeho plotem.

U zámků, kde vidí investorský potenciál, Natallia chystá celý investiční záměr. Vymyslí ideální způsob

využití, sežene budoucího provozovatele, architekta, stavebníky

a celý balíček s detailním propočtem

zisku nabídne investorovi. „Mám

za ta léta spoustu klientů, kteří mají

peníze, ale nevědí, co se zámkem

dělat.“ Podstatné pro Natallii je, aby

nezničili historickou hodnotu.

Na kontě má už jednatřicet prodaných zámků, pivovarů a manufaktur; loni prodala zhruba jeden

až dva zámky měsíčně a ve stejném tempu pokračuje. „Zatím se

nemůžu pochlubit žádnou krásně

opravenou zámeckou budovou,

protože všechno teprve běží.“

Klienti ji navíc vážou mlčenlivostí.

Zmiňuje zámecký pivovar v Kynšperku nad Ohří. Ruský podnikatel

Sergej Černičkin zdevastovaný areál

zrekonstruoval a obnovil výrobu

piva, Kynšperského zajíce. V areálu

pořádá exkurze, otevřel tu restauraci a sál pro společenské akce.

PODNIKÁNÍ V KRVI

Teď Natallia shání hrad pro mezinárodní soutěž Battle of the Nations

(Bitva národů), kde se utkávají zástupci desítek zemí ve středověkém

rytířském klání. I když turnaj zajistí

příliv cestovního ruchu, žádná obec

na prodej historické budovy zatím

nekývla.

Na trhu zámků u nás Natallia

Makovik nemá konkurenci. Občas

se podobně specializovaná firma

objeví. Ale nikdo nevydrží čekat

na první obchod pět let.

Natallia má podnikání v krvi.

Pochází z rodiny Širokovových –

zakladatelů známé textilní manufaktury v Moskvě. Jednoho rána,

roku 1917 v čase Velké říjnové

socialistické revoluce, celou rodinu

včetně osmi dětí, dědečků a babiček

bolševici vyvedli na náměstí a postříleli. Se štěstím přežil jen šestiletý

Voloďa a osmiletá Naďa, Natalliina

prababička. „Nemám nostalgii vůči

dobám jistoty, jak někteří mluví

o socialismu. Moje rodina za ně zaplatila životem. Je hrozné, že si celé

generace lidí myslely, že vyvraždit

bohaté a úspěšné bylo dobře. Když

slyším, že někdo závidí bohatým

nebo nenávidí úspěšného člověka,

mám husí kůži.“

Po třinácti letech v Praze se Natallia s rodinou přestěhovala zpátky

do Poděbrad. Žije tam i její maminka. Tatínek zatím nedostal vízum.