BYZNYSPLÁN
bude hrozně drahé. Natallia mluví s klientem jinou řečí. „Řeknu:
můžete zeď zbourat, zaplatit pokutu
a budete mít prostor, který potřebujete. Ale snížíte likviditu zámku,
neprodáte ho tak dobře. Na zámku
jsou hodnotné právě historické
malby a štuky. Za noc na zámku,
kde v pokoji visí obraz Mony Lisy,
miliardáři zaplatí miliony. Když
zámek uvnitř přestavíte na klasický
hotel, nikdo tak obrovské peníze
platit nebude. Fresky, starožitné
dveře, detaily, to dělá hodnotu zámku. Památkáři kupce straší, neumějí
mluvit investičním jazykem.“
Problém jsou i znalecké posudky.
Natallia nabídne developerovi,
aby zámek opravil s tím, že sežene
kupce. „Například Číňani u nás
chtějí kupovat už hotové zámky,
nechtějí je opravovat.“ Developer si
spočítá, že půjde o výnosný obchod:
koupí ruinu za deset milionů korun,
opraví ji za dva miliony eur a prodá
za pět milionů eur. „Jenže banka
mu nepůjčí, protože soudní znalec
neumí historickou nemovitost ocenit. A obchod padá.“
Část Natalliiny práce je investičněporadenská, část téměř detektivní.
Obracejí se na ni klienti, kteří mají
konkrétní podnikatelský záměr;
řeknou, k čemu zámek chtějí, jaká
mají kritéria – a najděte mi ho. Pak
Natallia musí vypátrat majitele
a přesvědčit, aby prodal.
NEMYSLET JAKO BOLŠEVIK
Obce se prodávat zdráhají, i když
na opravy a údržbu památek nemají
peníze a každá nepředvídaná událost – jako zřícení stropu – je může
zruinovat. „Jen měsíční náklady
na vytápění dosahují až šedesáti
28
tisíc. Proto obce zámky na zimu
zavírají. Jenže zámek bez člověka
nepřežije, potřebuje majitele, který
bude denně větrat, topit, aby nevznikla plíseň, musí tam běhat děti,
něco se tam musí dít.“
Starostové se bojí voličů. „V celém
světě jsou zámky elitní prestižní
nemovitosti, které si můžou dovolit
jen ti nejbohatší. V Česku jsou to
nešťastné zchátralé budovy, o které se můžou postarat jen občanská
sdružení. Panuje tu takový bolševický stereotyp, že zámky musí patřit
všem, že v nich smějí být jen muzea
a galerie. Historicky ale vždycky
patřily aristokratům a zbohatlíkům,
vždycky byly soukromé. Muzea se
z nich začala stávat až za první republiky.“ Příchod bohatého člověka
podle Natallie může obci jen prospět –
vždycky se bude starat i o to, co je
za jeho plotem.
U zámků, kde vidí investorský potenciál, Natallia chystá celý investiční záměr. Vymyslí ideální způsob
využití, sežene budoucího provozovatele, architekta, stavebníky
a celý balíček s detailním propočtem
zisku nabídne investorovi. „Mám
za ta léta spoustu klientů, kteří mají
peníze, ale nevědí, co se zámkem
dělat.“ Podstatné pro Natallii je, aby
nezničili historickou hodnotu.
Na kontě má už jednatřicet prodaných zámků, pivovarů a manufaktur; loni prodala zhruba jeden
až dva zámky měsíčně a ve stejném tempu pokračuje. „Zatím se
nemůžu pochlubit žádnou krásně
opravenou zámeckou budovou,
protože všechno teprve běží.“
Klienti ji navíc vážou mlčenlivostí.
Zmiňuje zámecký pivovar v Kynšperku nad Ohří. Ruský podnikatel
Sergej Černičkin zdevastovaný areál
zrekonstruoval a obnovil výrobu
piva, Kynšperského zajíce. V areálu
pořádá exkurze, otevřel tu restauraci a sál pro společenské akce.
PODNIKÁNÍ V KRVI
Teď Natallia shání hrad pro mezinárodní soutěž Battle of the Nations
(Bitva národů), kde se utkávají zástupci desítek zemí ve středověkém
rytířském klání. I když turnaj zajistí
příliv cestovního ruchu, žádná obec
na prodej historické budovy zatím
nekývla.
Na trhu zámků u nás Natallia
Makovik nemá konkurenci. Občas
se podobně specializovaná firma
objeví. Ale nikdo nevydrží čekat
na první obchod pět let.
Natallia má podnikání v krvi.
Pochází z rodiny Širokovových –
zakladatelů známé textilní manufaktury v Moskvě. Jednoho rána,
roku 1917 v čase Velké říjnové
socialistické revoluce, celou rodinu
včetně osmi dětí, dědečků a babiček
bolševici vyvedli na náměstí a postříleli. Se štěstím přežil jen šestiletý
Voloďa a osmiletá Naďa, Natalliina
prababička. „Nemám nostalgii vůči
dobám jistoty, jak někteří mluví
o socialismu. Moje rodina za ně zaplatila životem. Je hrozné, že si celé
generace lidí myslely, že vyvraždit
bohaté a úspěšné bylo dobře. Když
slyším, že někdo závidí bohatým
nebo nenávidí úspěšného člověka,
mám husí kůži.“
Po třinácti letech v Praze se Natallia s rodinou přestěhovala zpátky
do Poděbrad. Žije tam i její maminka. Tatínek zatím nedostal vízum.