BYZNYSPLÁN

bude hrozně drahé. Natallia mluví s klientem jinou řečí. „Řeknu: můžete zeď zbourat, zaplatit pokutu a budete mít prostor, který potřebujete. Ale snížíte likviditu zámku, neprodáte ho tak dobře. Na zámku jsou hodnotné právě historické malby a štuky. Za noc na zámku, kde v pokoji visí obraz Mony Lisy, miliardáři zaplatí miliony. Když zámek uvnitř přestavíte na klasický hotel, nikdo tak obrovské peníze platit nebude. Fresky, starožitné dveře, detaily, to dělá hodnotu zámku. Památkáři kupce straší, neumějí mluvit investičním jazykem.“ Problém jsou i znalecké posudky. Natallia nabídne developerovi, aby zámek opravil s tím, že sežene kupce. „Například Číňani u nás chtějí kupovat už hotové zámky, nechtějí je opravovat.“ Developer si spočítá, že půjde o výnosný obchod: koupí ruinu za deset milionů korun, opraví ji za dva miliony eur a prodá za pět milionů eur. „Jenže banka mu nepůjčí, protože soudní znalec neumí historickou nemovitost ocenit. A obchod padá.“ Část Natalliiny práce je investičněporadenská, část téměř detektivní. Obracejí se na ni klienti, kteří mají konkrétní podnikatelský záměr; řeknou, k čemu zámek chtějí, jaká mají kritéria – a najděte mi ho. Pak Natallia musí vypátrat majitele a přesvědčit, aby prodal.

NEMYSLET JAKO BOLŠEVIK Obce se prodávat zdráhají, i když na opravy a údržbu památek nemají peníze a každá nepředvídaná událost – jako zřícení stropu – je může zruinovat. „Jen měsíční náklady na vytápění dosahují až šedesáti 28

tisíc. Proto obce zámky na zimu zavírají. Jenže zámek bez člověka nepřežije, potřebuje majitele, který bude denně větrat, topit, aby nevznikla plíseň, musí tam běhat děti, něco se tam musí dít.“ Starostové se bojí voličů. „V celém světě jsou zámky elitní prestižní nemovitosti, které si můžou dovolit jen ti nejbohatší. V Česku jsou to nešťastné zchátralé budovy, o které se můžou postarat jen občanská sdružení. Panuje tu takový bolševický stereotyp, že zámky musí patřit všem, že v nich smějí být jen muzea a galerie. Historicky ale vždycky patřily aristokratům a zbohatlíkům, vždycky byly soukromé. Muzea se z nich začala stávat až za první republiky.“ Příchod bohatého člověka podle Natallie může obci jen prospět – vždycky se bude starat i o to, co je za jeho plotem. U zámků, kde vidí investorský potenciál, Natallia chystá celý investiční záměr. Vymyslí ideální způsob využití, sežene budoucího provozovatele, architekta, stavebníky a celý balíček s detailním propočtem zisku nabídne investorovi. „Mám za ta léta spoustu klientů, kteří mají peníze, ale nevědí, co se zámkem dělat.“ Podstatné pro Natallii je, aby nezničili historickou hodnotu. Na kontě má už jednatřicet prodaných zámků, pivovarů a manufaktur; loni prodala zhruba jeden až dva zámky měsíčně a ve stejném tempu pokračuje. „Zatím se nemůžu pochlubit žádnou krásně opravenou zámeckou budovou, protože všechno teprve běží.“ Klienti ji navíc vážou mlčenlivostí. Zmiňuje zámecký pivovar v Kynšperku nad Ohří. Ruský podnikatel

Sergej Černičkin zdevastovaný areál zrekonstruoval a obnovil výrobu piva, Kynšperského zajíce. V areálu pořádá exkurze, otevřel tu restauraci a sál pro společenské akce.

PODNIKÁNÍ V KRVI Teď Natallia shání hrad pro mezinárodní soutěž Battle of the Nations (Bitva národů), kde se utkávají zástupci desítek zemí ve středověkém rytířském klání. I když turnaj zajistí příliv cestovního ruchu, žádná obec na prodej historické budovy zatím nekývla. Na trhu zámků u nás Natallia Makovik nemá konkurenci. Občas se podobně specializovaná firma objeví. Ale nikdo nevydrží čekat na první obchod pět let. Natallia má podnikání v krvi. Pochází z rodiny Širokovových – zakladatelů známé textilní manufaktury v Moskvě. Jednoho rána, roku 1917 v čase Velké říjnové socialistické revoluce, celou rodinu včetně osmi dětí, dědečků a babiček bolševici vyvedli na náměstí a postříleli. Se štěstím přežil jen šestiletý Voloďa a osmiletá Naďa, Natalliina prababička. „Nemám nostalgii vůči dobám jistoty, jak někteří mluví o socialismu. Moje rodina za ně zaplatila životem. Je hrozné, že si celé generace lidí myslely, že vyvraždit bohaté a úspěšné bylo dobře. Když slyším, že někdo závidí bohatým nebo nenávidí úspěšného člověka, mám husí kůži.“ Po třinácti letech v Praze se Natallia s rodinou přestěhovala zpátky do Poděbrad. Žije tam i její maminka. Tatínek zatím nedostal vízum.