PŘÍBĚH
POCHYBNOSTI
Původně jako novopečená posila
Centra Dialog do Afriky jet neměla,
nakonec ale ostatní přesvědčila,
že jestli má dělat efektivní PR, je
důležité, aby viděla, jak to v terénu
opravdu vypadá. A především –
potřebovala sama projektu uvěřit.
„Měla jsem pochybnosti, jestli a jak
adopce na dálku opravdu pomáhají.
Myslela jsem, že potkám nesmírně
korupční prostředí, že to místní
budou dělat jenom pro peníze…
Zkrátka, že tam bude nějaký háček,“ začíná Veronika své vyprávění
pár dní po návratu. Vedoucí, se kterou do Keni vyrazila, o svých obavách neřekla, ale cestou do Nairobi
se Veronice hlavou honilo všechno
možné.
Adopce na dálku je závislá na práci
lidí v terénu. Ti dostávají peníze, vybrané od českých dárců, aby zaplatili
školné, uniformy a školní pomůcky
pro děti, kterým rodiče nemůžou
vzdělání zaplatit. „Veškeré peníze vybrané v adopčních programech jdou
pouze na vzdělávání, nikam jinam,“
zdůrazňuje Veronika. Nebýt na konci
penězovodu důvěryhodný člověk,
peníze by se mohly snadno vypařit.
„Zfalšovat se dá leccos, natož fotka
konkrétního dítěte ve školní uniformě v nairobském slumu. Proto jsem
poslední článek skládačky, kterou
mám propagovat, potřebovala vidět
na vlastní oči,“ dodává.
Po pěti dnech zůstala Veronika
v Nairobi, hlavním městě Keni,
kde v létě 2013 povraždili teroristé
v nákupním centru Westgate 67
lidí a kde ve slumech žije na šesti
procentech rozlohy města šedesát
procent obyvatel, sama jen s místními pracovníky. Kolegyně se vrátila
46
do Česka. Plánovaně. „Strach jsem
nechala doma novomanželovi.
Já nasávala informace,“ říká mi
s úsměvem. „Musela jsem připravit
profily škol, kterým pomáháme,
nahrát rozhovory s řediteli, nafotit
děti, které už pomoc dostávají, i ty,
kterým bychom pomáhat chtěli. Práce bylo spousta.“ A i když
Veronika mapovala v první řadě
školy a dění v nich, bez toho, co se
děje venku za dveřmi – pokud škola
nějaké zrovna má – se tenhle příběh
vyprávět nedá.
MOŘE VLNITÉHO PLECHU
Projekty, které Centrum Dialog podporuje, vznikají většinou
ve slumech, chudých čtvrtích nebo
na špatně dostupném venkově.
Kromě Kibery, největšího slumu
v Nairobi a jedné z největších chudinských čtvrtí v Africe vůbec, kde
žije podle některých odhadů půl
milionu, ale podle jiných až milion
lidí na 2,5 kilometru čtverečním,
Veronika navštívila slumy v Kisumu – přístavním městě na břehu Viktoriina jezera – a Miwani.
„O Kibeře jsem kdysi psala článek,
tak jsem nějakou představu měla.
Tedy – myslela jsem, že ji mám.
Osobní setkání všechno rozmetalo
na kusy.“
„Z dálky je slum jen vlnitý plech
na vlnitém plechu kousek od administrativního centra Nairobi. Čím
jste blíž, tím rychleji idyla plechového moře mizí.“ Poznat, kde vlastně
slum začíná, ale podle Veroniky
nejde. „Všechno kolem vás jen
postupně chátrá a chudne. Ubývá
prostoru.“ Všudypřítomné haldy
odpadků, bahno, tlející voda, prach,
domácí zvířata, saze a nekonečné
množství lidí všude kolem. Kromě