PŘÍBĚH

POCHYBNOSTI

Původně jako novopečená posila

Centra Dialog do Afriky jet neměla,

nakonec ale ostatní přesvědčila,

že jestli má dělat efektivní PR, je

důležité, aby viděla, jak to v terénu

opravdu vypadá. A především –

potřebovala sama projektu uvěřit.

„Měla jsem pochybnosti, jestli a jak

adopce na dálku opravdu pomáhají.

Myslela jsem, že potkám nesmírně

korupční prostředí, že to místní

budou dělat jenom pro peníze…

Zkrátka, že tam bude nějaký háček,“ začíná Veronika své vyprávění

pár dní po návratu. Vedoucí, se kterou do Keni vyrazila, o svých obavách neřekla, ale cestou do Nairobi

se Veronice hlavou honilo všechno

možné.

Adopce na dálku je závislá na práci

lidí v terénu. Ti dostávají peníze, vybrané od českých dárců, aby zaplatili

školné, uniformy a školní pomůcky

pro děti, kterým rodiče nemůžou

vzdělání zaplatit. „Veškeré peníze vybrané v adopčních programech jdou

pouze na vzdělávání, nikam jinam,“

zdůrazňuje Veronika. Nebýt na konci

penězovodu důvěryhodný člověk,

peníze by se mohly snadno vypařit.

„Zfalšovat se dá leccos, natož fotka

konkrétního dítěte ve školní uniformě v nairobském slumu. Proto jsem

poslední článek skládačky, kterou

mám propagovat, potřebovala vidět

na vlastní oči,“ dodává.

Po pěti dnech zůstala Veronika

v Nairobi, hlavním městě Keni,

kde v létě 2013 povraždili teroristé

v nákupním centru Westgate 67

lidí a kde ve slumech žije na šesti

procentech rozlohy města šedesát

procent obyvatel, sama jen s místními pracovníky. Kolegyně se vrátila

46

do Česka. Plánovaně. „Strach jsem

nechala doma novomanželovi.

Já nasávala informace,“ říká mi

s úsměvem. „Musela jsem připravit

profily škol, kterým pomáháme,

nahrát rozhovory s řediteli, nafotit

děti, které už pomoc dostávají, i ty,

kterým bychom pomáhat chtěli. Práce bylo spousta.“ A i když

Veronika mapovala v první řadě

školy a dění v nich, bez toho, co se

děje venku za dveřmi – pokud škola

nějaké zrovna má – se tenhle příběh

vyprávět nedá.

MOŘE VLNITÉHO PLECHU

Projekty, které Centrum Dialog podporuje, vznikají většinou

ve slumech, chudých čtvrtích nebo

na špatně dostupném venkově.

Kromě Kibery, největšího slumu

v Nairobi a jedné z největších chudinských čtvrtí v Africe vůbec, kde

žije podle některých odhadů půl

milionu, ale podle jiných až milion

lidí na 2,5 kilometru čtverečním,

Veronika navštívila slumy v Kisumu – přístavním městě na břehu Viktoriina jezera – a Miwani.

„O Kibeře jsem kdysi psala článek,

tak jsem nějakou představu měla.

Tedy – myslela jsem, že ji mám.

Osobní setkání všechno rozmetalo

na kusy.“

„Z dálky je slum jen vlnitý plech

na vlnitém plechu kousek od administrativního centra Nairobi. Čím

jste blíž, tím rychleji idyla plechového moře mizí.“ Poznat, kde vlastně

slum začíná, ale podle Veroniky

nejde. „Všechno kolem vás jen

postupně chátrá a chudne. Ubývá

prostoru.“ Všudypřítomné haldy

odpadků, bahno, tlející voda, prach,

domácí zvířata, saze a nekonečné

množství lidí všude kolem. Kromě