PŘÍBĚH

POCHYBNOSTI Původně jako novopečená posila Centra Dialog do Afriky jet neměla, nakonec ale ostatní přesvědčila, že jestli má dělat efektivní PR, je důležité, aby viděla, jak to v terénu opravdu vypadá. A především – potřebovala sama projektu uvěřit. „Měla jsem pochybnosti, jestli a jak adopce na dálku opravdu pomáhají. Myslela jsem, že potkám nesmírně korupční prostředí, že to místní budou dělat jenom pro peníze… Zkrátka, že tam bude nějaký háček,“ začíná Veronika své vyprávění pár dní po návratu. Vedoucí, se kterou do Keni vyrazila, o svých obavách neřekla, ale cestou do Nairobi se Veronice hlavou honilo všechno možné. Adopce na dálku je závislá na práci lidí v terénu. Ti dostávají peníze, vybrané od českých dárců, aby zaplatili školné, uniformy a školní pomůcky pro děti, kterým rodiče nemůžou vzdělání zaplatit. „Veškeré peníze vybrané v adopčních programech jdou pouze na vzdělávání, nikam jinam,“ zdůrazňuje Veronika. Nebýt na konci penězovodu důvěryhodný člověk, peníze by se mohly snadno vypařit. „Zfalšovat se dá leccos, natož fotka konkrétního dítěte ve školní uniformě v nairobském slumu. Proto jsem poslední článek skládačky, kterou mám propagovat, potřebovala vidět na vlastní oči,“ dodává. Po pěti dnech zůstala Veronika v Nairobi, hlavním městě Keni, kde v létě 2013 povraždili teroristé v nákupním centru Westgate 67 lidí a kde ve slumech žije na šesti procentech rozlohy města šedesát procent obyvatel, sama jen s místními pracovníky. Kolegyně se vrátila 46

do Česka. Plánovaně. „Strach jsem nechala doma novomanželovi. Já nasávala informace,“ říká mi s úsměvem. „Musela jsem připravit profily škol, kterým pomáháme, nahrát rozhovory s řediteli, nafotit děti, které už pomoc dostávají, i ty, kterým bychom pomáhat chtěli. Práce bylo spousta.“ A i když Veronika mapovala v první řadě školy a dění v nich, bez toho, co se děje venku za dveřmi – pokud škola nějaké zrovna má – se tenhle příběh vyprávět nedá.

MOŘE VLNITÉHO PLECHU Projekty, které Centrum Dialog podporuje, vznikají většinou ve slumech, chudých čtvrtích nebo na špatně dostupném venkově. Kromě Kibery, největšího slumu v Nairobi a jedné z největších chudinských čtvrtí v Africe vůbec, kde žije podle některých odhadů půl milionu, ale podle jiných až milion lidí na 2,5 kilometru čtverečním, Veronika navštívila slumy v Kisumu – přístavním městě na břehu Viktoriina jezera – a Miwani. „O Kibeře jsem kdysi psala článek, tak jsem nějakou představu měla. Tedy – myslela jsem, že ji mám. Osobní setkání všechno rozmetalo na kusy.“ „Z dálky je slum jen vlnitý plech na vlnitém plechu kousek od administrativního centra Nairobi. Čím jste blíž, tím rychleji idyla plechového moře mizí.“ Poznat, kde vlastně slum začíná, ale podle Veroniky nejde. „Všechno kolem vás jen postupně chátrá a chudne. Ubývá prostoru.“ Všudypřítomné haldy odpadků, bahno, tlející voda, prach, domácí zvířata, saze a nekonečné množství lidí všude kolem. Kromě