PŘÍBĚH

vizuálních vjemů rychle začnete Kiberu taky cítit a slyšet. Vedro, hluk

a zápach vás naprosto pohltí. „První

dojem? Že je to všechno obrovský

průser! Celou dobu v Kibeře mě

fascinovalo, že nikoho nenapadne

po sobě cokoli uklidit. A to platilo i doma v rodinách, které jsem

navštívila.“

Jak vypadá život ve slumu? Průměrně „velký“ přístřešek má třikrát

tři metry a žije v něm osm a víc

lidí. Na padesát přístřešků připadne jedna latrína. Když se naplní,

chlapci ji za pár drobných vyberou

a výkaly odnesou do řeky. Voda je

tak docela logicky kontaminovaná

tyfem a cholerou. Pitnou si proto

místní, pokud na to mají, musejí

kupovat balenou. Jenže polovina lidí v Kibeře nemá pravidelné

zaměstnání. A tak se zkoušejí uživit

prodejem všeho, co jde. Od sladkostí přes stříhání vlasů až po levný, ale

o to silnější alkohol changaa a vypálená cédéčka se západní hudbou

(domácí kiberské se prý nevypalují). Anebo prostě smíchají stejný

objem kukuřičné mouky a vody,

přidají dvě špetky soli a uvaří ugali,

hlavní součást místního jídelníčku.

Obchodního nadšení místních si

všiml i The Economist, který v roce

2012 nazval Kiberu „nejpodnikavějším místem na planetě“. I tak si ale

většina obyvatel slumu nevydělá víc

než dolar denně.

BEZ POMOCI

Ti, kteří neseženou práci nebo kapitál pro rozjezd podnikání – úroky

jsou samozřejmě obrovské, neuspějí

nebo prostě ztratí vůli bojovat, tvoří

odvrácenou stranu města. Zdaleka

nejoblíbenější drogou je těkavé

lepidlo. Rádi ho mají dospělí i děti.

48

„Potkávala jsem osmi-, desetileté

kluky-čichače, kteří se bez ducha

motali ulicemi a snažili se sehnat

peníze na další dávku. Většina

z nich jsou podle místních sirotci.“

Také AIDS si tu vybírá daň. Opět jde

jen o odhady, ale HIV pozitivních

může být až dvacet procent populace slumu. U mladých dívek mezi 15

a 24 lety je přitom pravděpodobnost

infekce pětkrát vyšší než u stejně

starých mužů. V Kibeře se zkrátka

prodává všechno.

„Ty nejhorší věci nevyfotíš!“

odpoví mi Veronika, když na fotkách hledám bídu, o které mluví.

„Přišlo mi to nemorální. Proč fotit

děti závislé na drogách, když jim

nedokážu nijak pomoct? Do Keni

jsem jela zjistit, jestli má rozvojová

pomoc vůbec cenu. Zjistila jsem, že

má. Nadějí pro Afriku je vzdělání.“

V přeplněných státních školách, kde

se tísní šedesát dětí v jedné třídě, se

ale platí školné. Proto se neziskovky

jako Centrum Dialog snaží podporovat ty, kteří nabízejí alternativy.

Jejich osudy jsou pro našince stěží

uvěřitelné.

DŮSLEDNOST A ODHODLÁNÍ

„U zrodu Utu Montessori školy

v Kibeře byly nekonečné hromady odpadků a skupina mladých

dobrovolníků pod vedením Ahmeda

Ibrahima. Ti nejdřív začali jejich

sběrem vydělávat na školné pro děti,

jejichž rodiče si ho nemohli dovolit,“ vysvětluje mi Veronika. To ale

Ahmedovi nestačilo. Chtěl víc. Začal

společně s ostatními vyrábět z odhozených věcí recyklované oblečení,

tašky nebo šperky. Nakonec vydělali

dost na to, aby mohli založit vlastní

školu. Pozemek se podařilo prona-