PŘÍBĚH
vizuálních vjemů rychle začnete Kiberu taky cítit a slyšet. Vedro, hluk
a zápach vás naprosto pohltí. „První
dojem? Že je to všechno obrovský
průser! Celou dobu v Kibeře mě
fascinovalo, že nikoho nenapadne
po sobě cokoli uklidit. A to platilo i doma v rodinách, které jsem
navštívila.“
Jak vypadá život ve slumu? Průměrně „velký“ přístřešek má třikrát
tři metry a žije v něm osm a víc
lidí. Na padesát přístřešků připadne jedna latrína. Když se naplní,
chlapci ji za pár drobných vyberou
a výkaly odnesou do řeky. Voda je
tak docela logicky kontaminovaná
tyfem a cholerou. Pitnou si proto
místní, pokud na to mají, musejí
kupovat balenou. Jenže polovina lidí v Kibeře nemá pravidelné
zaměstnání. A tak se zkoušejí uživit
prodejem všeho, co jde. Od sladkostí přes stříhání vlasů až po levný, ale
o to silnější alkohol changaa a vypálená cédéčka se západní hudbou
(domácí kiberské se prý nevypalují). Anebo prostě smíchají stejný
objem kukuřičné mouky a vody,
přidají dvě špetky soli a uvaří ugali,
hlavní součást místního jídelníčku.
Obchodního nadšení místních si
všiml i The Economist, který v roce
2012 nazval Kiberu „nejpodnikavějším místem na planetě“. I tak si ale
většina obyvatel slumu nevydělá víc
než dolar denně.
BEZ POMOCI
Ti, kteří neseženou práci nebo kapitál pro rozjezd podnikání – úroky
jsou samozřejmě obrovské, neuspějí
nebo prostě ztratí vůli bojovat, tvoří
odvrácenou stranu města. Zdaleka
nejoblíbenější drogou je těkavé
lepidlo. Rádi ho mají dospělí i děti.
48
„Potkávala jsem osmi-, desetileté
kluky-čichače, kteří se bez ducha
motali ulicemi a snažili se sehnat
peníze na další dávku. Většina
z nich jsou podle místních sirotci.“
Také AIDS si tu vybírá daň. Opět jde
jen o odhady, ale HIV pozitivních
může být až dvacet procent populace slumu. U mladých dívek mezi 15
a 24 lety je přitom pravděpodobnost
infekce pětkrát vyšší než u stejně
starých mužů. V Kibeře se zkrátka
prodává všechno.
„Ty nejhorší věci nevyfotíš!“
odpoví mi Veronika, když na fotkách hledám bídu, o které mluví.
„Přišlo mi to nemorální. Proč fotit
děti závislé na drogách, když jim
nedokážu nijak pomoct? Do Keni
jsem jela zjistit, jestli má rozvojová
pomoc vůbec cenu. Zjistila jsem, že
má. Nadějí pro Afriku je vzdělání.“
V přeplněných státních školách, kde
se tísní šedesát dětí v jedné třídě, se
ale platí školné. Proto se neziskovky
jako Centrum Dialog snaží podporovat ty, kteří nabízejí alternativy.
Jejich osudy jsou pro našince stěží
uvěřitelné.
DŮSLEDNOST A ODHODLÁNÍ
„U zrodu Utu Montessori školy
v Kibeře byly nekonečné hromady odpadků a skupina mladých
dobrovolníků pod vedením Ahmeda
Ibrahima. Ti nejdřív začali jejich
sběrem vydělávat na školné pro děti,
jejichž rodiče si ho nemohli dovolit,“ vysvětluje mi Veronika. To ale
Ahmedovi nestačilo. Chtěl víc. Začal
společně s ostatními vyrábět z odhozených věcí recyklované oblečení,
tašky nebo šperky. Nakonec vydělali
dost na to, aby mohli založit vlastní
školu. Pozemek se podařilo prona-