PŘÍBĚH

vizuálních vjemů rychle začnete Kiberu taky cítit a slyšet. Vedro, hluk a zápach vás naprosto pohltí. „První dojem? Že je to všechno obrovský průser! Celou dobu v Kibeře mě fascinovalo, že nikoho nenapadne po sobě cokoli uklidit. A to platilo i doma v rodinách, které jsem navštívila.“ Jak vypadá život ve slumu? Průměrně „velký“ přístřešek má třikrát tři metry a žije v něm osm a víc lidí. Na padesát přístřešků připadne jedna latrína. Když se naplní, chlapci ji za pár drobných vyberou a výkaly odnesou do řeky. Voda je tak docela logicky kontaminovaná tyfem a cholerou. Pitnou si proto místní, pokud na to mají, musejí kupovat balenou. Jenže polovina lidí v Kibeře nemá pravidelné zaměstnání. A tak se zkoušejí uživit prodejem všeho, co jde. Od sladkostí přes stříhání vlasů až po levný, ale o to silnější alkohol changaa a vypálená cédéčka se západní hudbou (domácí kiberské se prý nevypalují). Anebo prostě smíchají stejný objem kukuřičné mouky a vody, přidají dvě špetky soli a uvaří ugali, hlavní součást místního jídelníčku. Obchodního nadšení místních si všiml i The Economist, který v roce 2012 nazval Kiberu „nejpodnikavějším místem na planetě“. I tak si ale většina obyvatel slumu nevydělá víc než dolar denně.

BEZ POMOCI Ti, kteří neseženou práci nebo kapitál pro rozjezd podnikání – úroky jsou samozřejmě obrovské, neuspějí nebo prostě ztratí vůli bojovat, tvoří odvrácenou stranu města. Zdaleka nejoblíbenější drogou je těkavé lepidlo. Rádi ho mají dospělí i děti. 48

„Potkávala jsem osmi-, desetileté kluky-čichače, kteří se bez ducha motali ulicemi a snažili se sehnat peníze na další dávku. Většina z nich jsou podle místních sirotci.“ Také AIDS si tu vybírá daň. Opět jde jen o odhady, ale HIV pozitivních může být až dvacet procent populace slumu. U mladých dívek mezi 15 a 24 lety je přitom pravděpodobnost infekce pětkrát vyšší než u stejně starých mužů. V Kibeře se zkrátka prodává všechno. „Ty nejhorší věci nevyfotíš!“ odpoví mi Veronika, když na fotkách hledám bídu, o které mluví. „Přišlo mi to nemorální. Proč fotit děti závislé na drogách, když jim nedokážu nijak pomoct? Do Keni jsem jela zjistit, jestli má rozvojová pomoc vůbec cenu. Zjistila jsem, že má. Nadějí pro Afriku je vzdělání.“ V přeplněných státních školách, kde se tísní šedesát dětí v jedné třídě, se ale platí školné. Proto se neziskovky jako Centrum Dialog snaží podporovat ty, kteří nabízejí alternativy. Jejich osudy jsou pro našince stěží uvěřitelné.

DŮSLEDNOST A ODHODLÁNÍ „U zrodu Utu Montessori školy v Kibeře byly nekonečné hromady odpadků a skupina mladých dobrovolníků pod vedením Ahmeda Ibrahima. Ti nejdřív začali jejich sběrem vydělávat na školné pro děti, jejichž rodiče si ho nemohli dovolit,“ vysvětluje mi Veronika. To ale Ahmedovi nestačilo. Chtěl víc. Začal společně s ostatními vyrábět z odhozených věcí recyklované oblečení, tašky nebo šperky. Nakonec vydělali dost na to, aby mohli založit vlastní školu. Pozemek se podařilo prona-