KOMENTÁŘ

i americká centrální banka. Uznává, že jde o velký problém, jedním dechem ale dodává, že se situace v posledních letech nezhoršuje. Lidé jako Trafton to ale vidí jinak. A jejich velké sázky na pád studentského trhu o tom jasně svědčí. Mají ještě v živé paměti, že je nejvyšší představitelé té samé centrální banky chlácholili před propuknutím finanční krize podobným způsobem. Ostatně je to tak trochu v popisu jejich práce.

Vláda garantuje zhruba 85 procent celkového objemu studentských úvěrů. Vládní garance spočívá v nastavování úrokové sazby. Ta je určována politicky, Kongresem, stejně jako limit pro maximální výši úvěru. Značný podíl vládou garantovaných úvěrů je navíc ještě dotovaný. Studenti totiž během studia neplatí úroky. Dotované úvěry jsou ale dostupné pouze posluchačům bakalářského stupně. Celkově jsou vládou garantované studentské úvěry pochopitelně výhodnější než

krize, další analogie mezi finanční krizí a nynější možnou krizí ze splasknutí bubliny studentských půjček už poněkud pokulhávají. Třeba právě proto, že studentské úvěry z velké části poskytuje ministerstvo školství, tedy vláda. Pro soukromé finanční instituce není úvěrování vzdělání tak atraktivní jako například úvěrování nemovitostí. Co si ostatně vezmou na dlužníkovi, který není schopný splácet studentskou půjčku? Jeho vzdělání? Ani ministerstvo školství

NENASYTNÉ ŠKOLY Studentský dluh v USA roste především proto, že se zdražuje školné. V letech 1987 až 2010 vzrostla výše průměrného školného včetně poplatků z 6600 na 14 500 dolarů. Existuje hned několik hypotéz, které se snaží tento jev vysvětlit. S nejrelevantnější z nich přišel už před hezkou řádkou let William J. Bennet, Reaganův ministr školství. V únoru 1987 publikoval v New York Times zásadní komentář Our Greedy Colleges, ve kterém tvrdí, že „růst státní finanční podpory školství v uplynulých letech umožnil vysokým školám lehkomyslně zvýšit školné“. Když ekonomové Grey Gordon a Aaron Hedlund ve své loňské studii zkoumali důvody růstu cen školného v letech 1987 až 2010, došli k závěru, že Bennetova hypotéza nelže. Čím větší si budou moci studenti vzít půjčku, tím víc univerzity zdraží školné. A studenti si větší půjčku vzít můžou, a to výrazně. Díky vládě. V letech 1987 až 2010 vzrostla maximální možná výše studentské půjčky – vládou garantované – o 56 procent. Z 26 200 na 40 800 dolarů. 54

Co si vezmete na člověku, který nedokáže splácet půjčku na studia? Jeho vzdělání?

úvěry poskytované soukromým sektorem na tržní bázi. Ty představují zhruba patnáct procent celkového objemu úvěrů a studenti se k nim uchylují zpravidla až tehdy, když už nemůžou čerpat vládou garantované úvěry.

POD VLÁDNÍ TAKTOVKOU Garantované studentské půjčky nyní poskytuje přímo americké ministerstvo školství. Před rokem 2010 je z pověření ministerstva ještě poskytovaly soukromé společnosti, například Sallie Mae, ale tato praxe vzala za své poté, co vstoupil v platnost klíčový zákon prosazený Obamovou administrativou, Health Care and Education Reconcilliation Act. I když jméno Sallie Mae připomíná nechvalně proslulou agenturu Fannie Mae, klíčového viníka finanční

ale studentské úvěry neposkytuje zcela bez jištění. Disponuje například pravomocí i bez soudního příkazu v případě nesplácení strhávat až patnáct procent z dlužníkovy mzdy. Jde ale evidentně o náročnější proces vymáhání dlužné částky, než jakým je prosté zabavení a následný prodej zastavené nemovitosti. Dostat se k penězům půjčeným na vzdělání nemusí být skutečně snadné. Důkazem je i komentář publikovaný v New York Times loni v červnu pod názvem Why I Defaulted on My Student Loans. Literát Lee Siegel v něm čtenáře de facto nabádá, za což sklidil podobně jako celé noviny velkou porci kritiky, aby stejně jako on své studentské půjčky prostě nespláceli. Dokonce uvádí, že život po osobním bankrotu není tak hrozný, jak se obecně říká.