KOMENTÁŘ
i americká centrální banka. Uznává, že jde o velký problém, jedním
dechem ale dodává, že se situace
v posledních letech nezhoršuje.
Lidé jako Trafton to ale vidí jinak.
A jejich velké sázky na pád studentského trhu o tom jasně svědčí. Mají
ještě v živé paměti, že je nejvyšší
představitelé té samé centrální banky chlácholili před propuknutím finanční krize podobným způsobem.
Ostatně je to tak trochu v popisu
jejich práce.
Vláda garantuje zhruba 85 procent
celkového objemu studentských
úvěrů. Vládní garance spočívá
v nastavování úrokové sazby. Ta
je určována politicky, Kongresem,
stejně jako limit pro maximální
výši úvěru. Značný podíl vládou
garantovaných úvěrů je navíc ještě
dotovaný. Studenti totiž během studia neplatí úroky. Dotované úvěry
jsou ale dostupné pouze posluchačům bakalářského stupně. Celkově
jsou vládou garantované studentské
úvěry pochopitelně výhodnější než
krize, další analogie mezi finanční
krizí a nynější možnou krizí ze
splasknutí bubliny studentských
půjček už poněkud pokulhávají.
Třeba právě proto, že studentské úvěry z velké části poskytuje
ministerstvo školství, tedy vláda.
Pro soukromé finanční instituce není úvěrování vzdělání tak
atraktivní jako například úvěrování
nemovitostí. Co si ostatně vezmou
na dlužníkovi, který není schopný
splácet studentskou půjčku? Jeho
vzdělání? Ani ministerstvo školství
NENASYTNÉ ŠKOLY
Studentský dluh v USA roste především proto, že se zdražuje školné.
V letech 1987 až 2010 vzrostla
výše průměrného školného včetně
poplatků z 6600 na 14 500 dolarů.
Existuje hned několik hypotéz,
které se snaží tento jev vysvětlit.
S nejrelevantnější z nich přišel už
před hezkou řádkou let William J.
Bennet, Reaganův ministr školství.
V únoru 1987 publikoval v New
York Times zásadní komentář Our
Greedy Colleges, ve kterém tvrdí, že
„růst státní finanční podpory školství v uplynulých letech umožnil
vysokým školám lehkomyslně
zvýšit školné“.
Když ekonomové Grey Gordon
a Aaron Hedlund ve své loňské
studii zkoumali důvody růstu cen
školného v letech 1987 až 2010,
došli k závěru, že Bennetova hypotéza nelže. Čím větší si budou
moci studenti vzít půjčku, tím víc
univerzity zdraží školné. A studenti si větší půjčku vzít můžou, a to
výrazně. Díky vládě. V letech 1987
až 2010 vzrostla maximální možná
výše studentské půjčky – vládou garantované – o 56 procent. Z 26 200
na 40 800 dolarů.
54
Co si vezmete na člověku, který nedokáže splácet
půjčku na studia? Jeho vzdělání?
úvěry poskytované soukromým
sektorem na tržní bázi. Ty představují zhruba patnáct procent celkového objemu úvěrů a studenti se
k nim uchylují zpravidla až tehdy,
když už nemůžou čerpat vládou
garantované úvěry.
POD VLÁDNÍ TAKTOVKOU
Garantované studentské půjčky
nyní poskytuje přímo americké
ministerstvo školství. Před rokem
2010 je z pověření ministerstva
ještě poskytovaly soukromé společnosti, například Sallie Mae, ale tato
praxe vzala za své poté, co vstoupil
v platnost klíčový zákon prosazený
Obamovou administrativou, Health
Care and Education Reconcilliation
Act.
I když jméno Sallie Mae připomíná
nechvalně proslulou agenturu Fannie Mae, klíčového viníka finanční
ale studentské úvěry neposkytuje
zcela bez jištění. Disponuje například pravomocí i bez soudního příkazu v případě nesplácení strhávat
až patnáct procent z dlužníkovy
mzdy. Jde ale evidentně o náročnější proces vymáhání dlužné
částky, než jakým je prosté zabavení a následný prodej zastavené
nemovitosti.
Dostat se k penězům půjčeným
na vzdělání nemusí být skutečně
snadné. Důkazem je i komentář
publikovaný v New York Times loni
v červnu pod názvem Why I Defaulted on My Student Loans. Literát
Lee Siegel v něm čtenáře de facto
nabádá, za což sklidil podobně jako
celé noviny velkou porci kritiky,
aby stejně jako on své studentské
půjčky prostě nespláceli. Dokonce
uvádí, že život po osobním bankrotu není tak hrozný, jak se obecně
říká.