KOMENTÁŘ

i americká centrální banka. Uznává, že jde o velký problém, jedním

dechem ale dodává, že se situace

v posledních letech nezhoršuje.

Lidé jako Trafton to ale vidí jinak.

A jejich velké sázky na pád studentského trhu o tom jasně svědčí. Mají

ještě v živé paměti, že je nejvyšší

představitelé té samé centrální banky chlácholili před propuknutím finanční krize podobným způsobem.

Ostatně je to tak trochu v popisu

jejich práce.

Vláda garantuje zhruba 85 procent

celkového objemu studentských

úvěrů. Vládní garance spočívá

v nastavování úrokové sazby. Ta

je určována politicky, Kongresem,

stejně jako limit pro maximální

výši úvěru. Značný podíl vládou

garantovaných úvěrů je navíc ještě

dotovaný. Studenti totiž během studia neplatí úroky. Dotované úvěry

jsou ale dostupné pouze posluchačům bakalářského stupně. Celkově

jsou vládou garantované studentské

úvěry pochopitelně výhodnější než

krize, další analogie mezi finanční

krizí a nynější možnou krizí ze

splasknutí bubliny studentských

půjček už poněkud pokulhávají.

Třeba právě proto, že studentské úvěry z velké části poskytuje

ministerstvo školství, tedy vláda.

Pro soukromé finanční instituce není úvěrování vzdělání tak

atraktivní jako například úvěrování

nemovitostí. Co si ostatně vezmou

na dlužníkovi, který není schopný

splácet studentskou půjčku? Jeho

vzdělání? Ani ministerstvo školství

NENASYTNÉ ŠKOLY

Studentský dluh v USA roste především proto, že se zdražuje školné.

V letech 1987 až 2010 vzrostla

výše průměrného školného včetně

poplatků z 6600 na 14 500 dolarů.

Existuje hned několik hypotéz,

které se snaží tento jev vysvětlit.

S nejrelevantnější z nich přišel už

před hezkou řádkou let William J.

Bennet, Reaganův ministr školství.

V únoru 1987 publikoval v New

York Times zásadní komentář Our

Greedy Colleges, ve kterém tvrdí, že

„růst státní finanční podpory školství v uplynulých letech umožnil

vysokým školám lehkomyslně

zvýšit školné“.

Když ekonomové Grey Gordon

a Aaron Hedlund ve své loňské

studii zkoumali důvody růstu cen

školného v letech 1987 až 2010,

došli k závěru, že Bennetova hypotéza nelže. Čím větší si budou

moci studenti vzít půjčku, tím víc

univerzity zdraží školné. A studenti si větší půjčku vzít můžou, a to

výrazně. Díky vládě. V letech 1987

až 2010 vzrostla maximální možná

výše studentské půjčky – vládou garantované – o 56 procent. Z 26 200

na 40 800 dolarů.

54

Co si vezmete na člověku, který nedokáže splácet

půjčku na studia? Jeho vzdělání?

úvěry poskytované soukromým

sektorem na tržní bázi. Ty představují zhruba patnáct procent celkového objemu úvěrů a studenti se

k nim uchylují zpravidla až tehdy,

když už nemůžou čerpat vládou

garantované úvěry.

POD VLÁDNÍ TAKTOVKOU

Garantované studentské půjčky

nyní poskytuje přímo americké

ministerstvo školství. Před rokem

2010 je z pověření ministerstva

ještě poskytovaly soukromé společnosti, například Sallie Mae, ale tato

praxe vzala za své poté, co vstoupil

v platnost klíčový zákon prosazený

Obamovou administrativou, Health

Care and Education Reconcilliation

Act.

I když jméno Sallie Mae připomíná

nechvalně proslulou agenturu Fannie Mae, klíčového viníka finanční

ale studentské úvěry neposkytuje

zcela bez jištění. Disponuje například pravomocí i bez soudního příkazu v případě nesplácení strhávat

až patnáct procent z dlužníkovy

mzdy. Jde ale evidentně o náročnější proces vymáhání dlužné

částky, než jakým je prosté zabavení a následný prodej zastavené

nemovitosti.

Dostat se k penězům půjčeným

na vzdělání nemusí být skutečně

snadné. Důkazem je i komentář

publikovaný v New York Times loni

v červnu pod názvem Why I Defaulted on My Student Loans. Literát

Lee Siegel v něm čtenáře de facto

nabádá, za což sklidil podobně jako

celé noviny velkou porci kritiky,

aby stejně jako on své studentské

půjčky prostě nespláceli. Dokonce

uvádí, že život po osobním bankrotu není tak hrozný, jak se obecně

říká.