které se sem od vyhnání IS dostaly, a tak se pohybujeme ve stavu lehké euforie smíšené s adrenalinem, tedy ve stejném stavu, v němž se nachází většina z 30 000 lidí, kteří se sem už vrátili.“

INFORMACÍM NA DOSTŘEL Ze všeho nejdřív je nutné smeknout před odvahou obou novinářek. Dostaly se až na frontu, kde kurdské ženské milice YPJ bojují s vojáky Islámského státu neboli Da’iš, jak se krutovládě v knize také říká. Těžko se rodičům Kutilové divit, že po ní před odjezdem do Kobaní chtěli, aby pro všechny případy určila opatrovníky své tříleté dcery. Reportéra nedělá jen odvaha, ale i schopnost poskládat mozaiku zážitků, setkání a myšlenek do kompaktního a čtivého celku. I v tomhle ohledu se Klicperové a Kutilové povedla dobrá práce. Od mrazivého vyprávění o tom, jak přesně konkrétní lidé přišli o své domovy, o své milované nebo o své končetiny, zoomují k abstraktnějším tématům: „Kde jsou všechny ty mezinárodní humanitární organizace, kterých po zemětřesení na Haiti přijelo přes tisíc během dvou týdnů, kde jsou všechny agentury OSN? Nejsme samy, kdo se ptá. Ptají se i místní.“ Historii regionu, příčiny a průběh občanské války navíc v doslovu vysvětluje politolog Tomáš Kaválek. Pokud byste si tedy za zhruba dvě hodiny rádi udělali plastický obrázek o tom, co že se zatraceně v regionu Rojava děje, Islámskému státu na dostřel poslouží jako vynikající úvod. Což ovšem bohužel ještě neznamená, že jde o knihu bezchybnou.

RYCHLE TO NAPSAT

ŽÁDNÁ NUDA

První a nejmenší bolest reportáže zapříčinilo patrně to, že vyšla narychlo a nezbyl čas na editorské mazlení. Proč jsou ceny uváděné v dolarech? Je rozumné použít v jedné větě vedle sebe zkratky „PYD“, „YPG“ a „YPJ“, které jsou vysvětlené jinde? Bylo nutné končit, a dokonce i začínat… tolik… vět… výpustkami? – Netuším. Není. Nebylo.

Aby bylo jasno: nezastávám se rojavského režimu, vím o něm málo a ani to málo mi není extra sympatické. Jen mě mrzí, že mi kniha žádné nové informace nepřinesla – zato spoustu náznaků, že Klicperová a Kutilová zbožňují Knížete.

Při čtení mě rušilo, kolik prostoru Klicperová a Kutilová věnují svému soukromí. Nepotřeboval jsem vědět, že si s sebou přibalily antibakteriální mast ani že měly těžké batohy. Na druhou stranu se ale takto otevřený reportážní text dá brát jako svébytný žánr, gonzo žurnalistika, a řadu čtenářů a čtenářek to podle ohlasů na internetu baví. Varováni jste byli. U jednoho tématu ale neschopnost sebereflexe a odstupu zamrzí: je jím levicový režim, který v Rojavě vládne. Pro pražské liberálky je to velká věc. Podivují se, že vojáci YPG i YPJ mluví o svojí lásce k vlasti a není v tom „ani stopa po nějakém osobním názoru nebo přání“. Stejné „fráze“ by přitom reportérky slyšely i od českých pilotů RAF nebo legionářů. Byl to taky „důsledek ideologického výcviku“, nebo zkrátka jediný myslitelný mindset vojáka? Když jim bojující novinář Ernesto ukazuje mrtvolu protivníka, novinářky hodnotí: „Na levicového intelektuála tedy není moc útlocitný.“ Protože levicoví intelektuálové se vyskytují zásadně v Plevelu na Krymské a například ve španělské občanské válce žádný socialista nebojoval a nepadl, že?

Ale stejně: víc takových knih! Sto dvacet osm stran je pro reportáž ideální rozsah. Zatímco v časopise dostane prostor jen několik nejsilnějších momentů cesty a třísetstránkové knihy naopak obvykle přinášejí spoustu hlušiny, tyhle knihy kapesního formátu dovedou zprostředkovat atmosféru, vysvětlit kontext a skončit dřív, než začnou nudit. Navíc můžete při nákupu zažít uspokojení z toho, že přímo podporujete novináře. V tomhle případě navíc po čertech odvážné.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová: Islámskému státu na dostřel. Vyšlo v nakladatelství Mladá fronta, 128 stran, 189 Kč (129 Kč za e-book).

SOS Kobaní – sbírka na podporu zničeného města, další informace, tuny fotek.

63