které se sem od vyhnání IS dostaly,

a tak se pohybujeme ve stavu lehké

euforie smíšené s adrenalinem, tedy

ve stejném stavu, v němž se nachází

většina z 30 000 lidí, kteří se sem už

vrátili.“

INFORMACÍM NA DOSTŘEL

Ze všeho nejdřív je nutné smeknout

před odvahou obou novinářek.

Dostaly se až na frontu, kde kurdské

ženské milice YPJ bojují s vojáky

Islámského státu neboli Da’iš, jak se

krutovládě v knize také říká. Těžko

se rodičům Kutilové divit, že po ní

před odjezdem do Kobaní chtěli, aby

pro všechny případy určila opatrovníky své tříleté dcery.

Reportéra nedělá jen odvaha, ale

i schopnost poskládat mozaiku

zážitků, setkání a myšlenek do kompaktního a čtivého celku. I v tomhle

ohledu se Klicperové a Kutilové

povedla dobrá práce. Od mrazivého

vyprávění o tom, jak přesně konkrétní lidé přišli o své domovy, o své

milované nebo o své končetiny,

zoomují k abstraktnějším tématům:

„Kde jsou všechny ty mezinárodní

humanitární organizace, kterých

po zemětřesení na Haiti přijelo přes

tisíc během dvou týdnů, kde jsou

všechny agentury OSN? Nejsme

samy, kdo se ptá. Ptají se i místní.“

Historii regionu, příčiny a průběh

občanské války navíc v doslovu

vysvětluje politolog Tomáš Kaválek. Pokud byste si tedy za zhruba

dvě hodiny rádi udělali plastický

obrázek o tom, co že se zatraceně

v regionu Rojava děje, Islámskému

státu na dostřel poslouží jako vynikající úvod. Což ovšem bohužel ještě

neznamená, že jde o knihu bezchybnou.

RYCHLE TO NAPSAT

ŽÁDNÁ NUDA

První a nejmenší bolest reportáže zapříčinilo patrně to, že vyšla narychlo

a nezbyl čas na editorské mazlení.

Proč jsou ceny uváděné v dolarech?

Je rozumné použít v jedné větě

vedle sebe zkratky „PYD“, „YPG“

a „YPJ“, které jsou vysvětlené jinde?

Bylo nutné končit, a dokonce i začínat… tolik… vět… výpustkami? –

Netuším. Není. Nebylo.

Aby bylo jasno: nezastávám se

rojavského režimu, vím o něm málo

a ani to málo mi není extra sympatické. Jen mě mrzí, že mi kniha

žádné nové informace nepřinesla –

zato spoustu náznaků, že Klicperová

a Kutilová zbožňují Knížete.

Při čtení mě rušilo, kolik prostoru

Klicperová a Kutilová věnují svému

soukromí. Nepotřeboval jsem vědět,

že si s sebou přibalily antibakteriální mast ani že měly těžké batohy.

Na druhou stranu se ale takto

otevřený reportážní text dá brát jako

svébytný žánr, gonzo žurnalistika,

a řadu čtenářů a čtenářek to podle

ohlasů na internetu baví. Varováni

jste byli.

U jednoho tématu ale neschopnost

sebereflexe a odstupu zamrzí: je

jím levicový režim, který v Rojavě

vládne. Pro pražské liberálky je to

velká věc. Podivují se, že vojáci YPG

i YPJ mluví o svojí lásce k vlasti

a není v tom „ani stopa po nějakém

osobním názoru nebo přání“. Stejné

„fráze“ by přitom reportérky slyšely

i od českých pilotů RAF nebo legionářů. Byl to taky „důsledek ideologického výcviku“, nebo zkrátka

jediný myslitelný mindset vojáka?

Když jim bojující novinář Ernesto ukazuje mrtvolu protivníka,

novinářky hodnotí: „Na levicového

intelektuála tedy není moc útlocitný.“ Protože levicoví intelektuálové se vyskytují zásadně v Plevelu

na Krymské a například ve španělské občanské válce žádný socialista

nebojoval a nepadl, že?

Ale stejně: víc takových knih! Sto

dvacet osm stran je pro reportáž

ideální rozsah. Zatímco v časopise

dostane prostor jen několik nejsilnějších momentů cesty a třísetstránkové knihy naopak obvykle

přinášejí spoustu hlušiny, tyhle

knihy kapesního formátu dovedou

zprostředkovat atmosféru, vysvětlit

kontext a skončit dřív, než začnou

nudit. Navíc můžete při nákupu zažít

uspokojení z toho, že přímo podporujete novináře. V tomhle případě

navíc po čertech odvážné.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová:

Islámskému státu na dostřel. Vyšlo

v nakladatelství Mladá fronta, 128

stran, 189 Kč (129 Kč za e-book).

SOS Kobaní –

sbírka na podporu

zničeného města,

další informace,

tuny fotek.

63