které se sem od vyhnání IS dostaly,
a tak se pohybujeme ve stavu lehké
euforie smíšené s adrenalinem, tedy
ve stejném stavu, v němž se nachází
většina z 30 000 lidí, kteří se sem už
vrátili.“
INFORMACÍM NA DOSTŘEL
Ze všeho nejdřív je nutné smeknout
před odvahou obou novinářek.
Dostaly se až na frontu, kde kurdské
ženské milice YPJ bojují s vojáky
Islámského státu neboli Da’iš, jak se
krutovládě v knize také říká. Těžko
se rodičům Kutilové divit, že po ní
před odjezdem do Kobaní chtěli, aby
pro všechny případy určila opatrovníky své tříleté dcery.
Reportéra nedělá jen odvaha, ale
i schopnost poskládat mozaiku
zážitků, setkání a myšlenek do kompaktního a čtivého celku. I v tomhle
ohledu se Klicperové a Kutilové
povedla dobrá práce. Od mrazivého
vyprávění o tom, jak přesně konkrétní lidé přišli o své domovy, o své
milované nebo o své končetiny,
zoomují k abstraktnějším tématům:
„Kde jsou všechny ty mezinárodní
humanitární organizace, kterých
po zemětřesení na Haiti přijelo přes
tisíc během dvou týdnů, kde jsou
všechny agentury OSN? Nejsme
samy, kdo se ptá. Ptají se i místní.“
Historii regionu, příčiny a průběh
občanské války navíc v doslovu
vysvětluje politolog Tomáš Kaválek. Pokud byste si tedy za zhruba
dvě hodiny rádi udělali plastický
obrázek o tom, co že se zatraceně
v regionu Rojava děje, Islámskému
státu na dostřel poslouží jako vynikající úvod. Což ovšem bohužel ještě
neznamená, že jde o knihu bezchybnou.
RYCHLE TO NAPSAT
ŽÁDNÁ NUDA
První a nejmenší bolest reportáže zapříčinilo patrně to, že vyšla narychlo
a nezbyl čas na editorské mazlení.
Proč jsou ceny uváděné v dolarech?
Je rozumné použít v jedné větě
vedle sebe zkratky „PYD“, „YPG“
a „YPJ“, které jsou vysvětlené jinde?
Bylo nutné končit, a dokonce i začínat… tolik… vět… výpustkami? –
Netuším. Není. Nebylo.
Aby bylo jasno: nezastávám se
rojavského režimu, vím o něm málo
a ani to málo mi není extra sympatické. Jen mě mrzí, že mi kniha
žádné nové informace nepřinesla –
zato spoustu náznaků, že Klicperová
a Kutilová zbožňují Knížete.
Při čtení mě rušilo, kolik prostoru
Klicperová a Kutilová věnují svému
soukromí. Nepotřeboval jsem vědět,
že si s sebou přibalily antibakteriální mast ani že měly těžké batohy.
Na druhou stranu se ale takto
otevřený reportážní text dá brát jako
svébytný žánr, gonzo žurnalistika,
a řadu čtenářů a čtenářek to podle
ohlasů na internetu baví. Varováni
jste byli.
U jednoho tématu ale neschopnost
sebereflexe a odstupu zamrzí: je
jím levicový režim, který v Rojavě
vládne. Pro pražské liberálky je to
velká věc. Podivují se, že vojáci YPG
i YPJ mluví o svojí lásce k vlasti
a není v tom „ani stopa po nějakém
osobním názoru nebo přání“. Stejné
„fráze“ by přitom reportérky slyšely
i od českých pilotů RAF nebo legionářů. Byl to taky „důsledek ideologického výcviku“, nebo zkrátka
jediný myslitelný mindset vojáka?
Když jim bojující novinář Ernesto ukazuje mrtvolu protivníka,
novinářky hodnotí: „Na levicového
intelektuála tedy není moc útlocitný.“ Protože levicoví intelektuálové se vyskytují zásadně v Plevelu
na Krymské a například ve španělské občanské válce žádný socialista
nebojoval a nepadl, že?
Ale stejně: víc takových knih! Sto
dvacet osm stran je pro reportáž
ideální rozsah. Zatímco v časopise
dostane prostor jen několik nejsilnějších momentů cesty a třísetstránkové knihy naopak obvykle
přinášejí spoustu hlušiny, tyhle
knihy kapesního formátu dovedou
zprostředkovat atmosféru, vysvětlit
kontext a skončit dřív, než začnou
nudit. Navíc můžete při nákupu zažít
uspokojení z toho, že přímo podporujete novináře. V tomhle případě
navíc po čertech odvážné.
Lenka Klicperová a Markéta Kutilová:
Islámskému státu na dostřel. Vyšlo
v nakladatelství Mladá fronta, 128
stran, 189 Kč (129 Kč za e-book).
SOS Kobaní –
sbírka na podporu
zničeného města,
další informace,
tuny fotek.
63