PŘÍBĚH

Denní chleba. Díky speciálnímu elastickému vyprošťovacímu lanu, které si

výprava otestovala už v Jižní Americe, sice odpadlo nekonečné vyhrabávání

jednoho auta doprovázené zahrabáním druhého, úplně bez práce to ale nebylo

ani tentokrát.

si pupky v restauracích, my ale

pořád jeli na zlevněných a prošlých dobrotách. Snažil jsem se

fungovat tak, jako bychom od lidí

dostali jen plánovaný půlmilion

a ani o korunu navíc,“ vysvětluje

Dan. Bylo mu jasné, že při přípravě

a propagaci filmu se bude hodit

každá koruna. I když se ale snažil

fungovat maximálně úsporně,

udělal jednu zásadní chybu: „Nenastavil jsem pravidla, co budeme

proplácet z eráru a co si bude platit

každý sám. Já blbec řekl, že se

o všechny postarám. Spoléhal jsem

62

na to, že každý člen výpravy má

soudnost, skautského ducha. Jenže

když máte v týmu Poláky, s tímhle

prostě počítat nemůžete. Neustále

jsme se dostávali do situací, kdy

jsem měl pocit, že všichni přemýšlejí jenom o tom, co bych jim ještě

mohl proplatit.“

Na předchozích cestách nic podobného nezažil, protože všichni

věděli, že peníze nejsou. „Já si dám

jídlo. Já si dám jídlo a pivo. Já si

nedám jídlo, ale dám si místo jídla

tři piva. Když on má dražší jídlo,

můžu já dvě piva a jídlo? Peklo!“

popisuje Dan každodenní rutinu.

V Jižní Americe při předchozí

výpravě jeli jak Poláci, tak Slovák

Marek za své. Dan měl v plánu

platit jen dopravu aut přes Atlantik.

Jenže se ukázalo, že naši slovanští

bratři nesehnali žádné peníze a hrozilo, že nebudou mít ani na benzin.

Proto jim ho nakonec celou cestu

platil. „I když si toho vážili, nechtěl

jsem znovu udělat stejnou chybu

a rozhodl jsem se peníze shánět

centrálně výměnou za reklamní