Sedíme ve vytopené restauraci

Erlbachovy boudy ve Špindlerově

Mlýně. Na stole se kouří z vrchovatých talířů krkonošského kysela.

Za okny je mlha a teplota pár

stupňů pod nulou. Ondřej Bank

před chvílí dorazil z tréninku Ester

Ledecké, které pomáhá s přípravou

na olympiádu.

Dokážete si představit, že budete

trenér na plný úvazek?

S Ester mě to baví, ale jinak je

tahle práce časově hrozně náročná.

Teď jsem jen součást trenérského

týmu. Radím s technikou, závodní

strategií, rozebíráme spolu video.

Nechci, aby mi to sežralo veškerý

čas na rodinu. Mám doma dva malé

kluky.

A co až budou větší?

Asi ne. Když jsem končil kariéru,

bylo pro mě důležité, že chci poznávat nové věci. Kdybych začal

trénovat na plný úvazek, zase bych

naskočil do stejného kolotoče,

ve kterém jsem byl posledních třicet

let. Sice trochu jinak, ale pořád

bych si lámal hlavu s podobnými

problémy, potkával stejné lidi. Chci

pestřejší život.

Nevadí vám, že je pro Ester priorita snowboard a lyže jsou na vedlejší koleji?

Když jsem s ní začínal, byl jsem

s tím smířený. A bavilo mě, že jí

můžu pomáhat zvládat její obojživelnost. Brzo jsem ale zjistil, že

v tréninku prkno neupřednostňuje,

že je to vlastně padesát na padesát.

Možná dokonce trošku víc trénuje

na lyžích. Nic to ale nemění na faktu, že snowboard má prioritu. Věřím, že na olympiádě urve medaili.

Může v Pchjongčchangu zabojovat

o medaile i na lyžích?

Pojede tam jen obří slalom a super

G, zbytek se časově kryje s prknem.

Přijde tak o disciplíny, ve kterých by

měla větší šanci potrápit favoritky.

Škoda, že to takhle blbě vyšlo.

Jak se budete cítit v dějišti olympiády? Převládnou hezké vzpomínky, nebo melancholie, že se

vás to už jako závodníka netýká?

Těžko říct, ale myslím, že nic extra

cítit nebudu. Jedu tam kvůli Ester,

kolem které se bude na olympiádě

všechno točit. Nedávno se mi

na závodech stalo, že jsem byl

chvilku před jejím startem hrozně

nervózní. Byl jsem vážně zaskočený, protože to se mi nestávalo, ani

když jsem jezdil sám.

tak vesele nebral. Je fakt, že to

vypadalo blbě. Sjezdové lyžování

je nebezpečné, jen v roce 2017 se

zabili dva kluci, co se mnou jezdili

světový pohár. Já byl na lyžích

vždycky dost divokej, takže jsem

rád, že jsem kariéru přežil. Beaver

Creek je spíš mediální symbol všech

mých držkopádů.

Fotka, jak s jednou lyží nekontrolovaně plachtíte vzduchem,

dokonce vyhrála World Press

Photo. Stihne člověk v takové

chvíli na něco pomyslet?

Praštil jsem se do hlavy a ztratil

vědomí, takže si pamatuju jenom

to, jak jedu na trati, a pak až nemocnici. U podobných pádů mi ale

většinou blesklo hlavou sakra, zase

se proletíš. Potom už člověk řeší, jak

zkoordinovat tělo, aby se moc ne-

Já byl na lyžích vždycky divokej.

Jsem rád, že jsem přežil.

Olympiáda začíná 9. února. Den

po vašich třetích „smrtozeninách“, jak jste loni na Facebooku

označil výročí svého hrůzostrašného pádu na mistrovství světa

v Beaver Creeku. Jak moc vás

tenhle pád později ovlivnil?

rozbil. Moc to ale nejde, když letíte

víc jak stokilometrovou rychlostí

vzduchem a nemůžete zabránit

tomu, že se nakonec rozmáznete.

Na sociálních sítích si ho ale připomínáte…

Zajímavé je to i po dopadu. Tělo je

v takovém šoku, že si v první chvíli

vůbec neuvědomíte, jak na tom

jste. Postupně kontrolujete všechny

končetiny a zjišťujete, jestli jste

vcelku, nebo jestli vám náhodou

netrčí kost z nohy.

Byl to spíš vtípek u piva, který jsme

nasdíleli na Facebook. Teď se sice

směju, ale dřív jsem to samozřejmě

Měl jste po Beaver Creeku jen

zdravotní komplikace, nebo i psychický blok?

Nijak zvlášť.

13