Táta byl můj největší hrdina. Zbožňoval jsem chvíle, kdy jsem na něj

mohl koukat z tribuny plzeňského

zimáku. Kdy jsem po zápasech

utíkal kolem mantinelu, za kterým

jsem byl sotva vidět, abych za ním

mohl do kabiny. Napařit si jeho

zpocenou helmu, která mi plandala

na hlavě, čapnout hokejku a plácat

s ní do všeho možného.

Být hokejistou mi přišlo jako

nejlepší práce na světě. Shoda

okolností mi – ve spojení s vlastní

pílí – nakonec dovolila tuhle práci

patnáct let profesionálně dělat.

Vytyčil jsem si cíle, které mi přišly

dosažitelné. Nejdřív NHL, které

jsem se přiblížil díky vysoké pozici

na draftu. Nikdy jsem v ní ale

šanci nedostal. Čtyři roky v zámoří

a nováčkovská smlouva s Phoenixem… A tím moje tamní působení

skončilo.

Po návratu do Evropy pro mě další

metu představoval nároďák. Ze

Sparty mi cesta do něj nepřipadala

tak daleká. Taky se mi to nepovedlo.

Najednou mi bylo šestadvacet a já

si uvědomil, jakým směrem se moje

kariéra vyvíjí. Jaké jsou moje reálné

možnosti. Ve dvaceti jsem si představoval, že se hokejem zabezpečím

na celý život, a až jednou skončím,

nebudu už muset nic dělat. Tak to

chodí, pokud hrajete na dostatečně

vysoké úrovni.

Jenže já zjistil, že můj případ tohle

nebude a je na čase řešit, jak si

poradit jiným způsobem.

Zase jsem viděl tátův příklad, ale

spíš z druhé strany. Hrával ligu

v devadesátých letech, byl dobrý

hokejista, ale k hvězdám nepatřil.

Neměl šanci se finančně zajistit.

Proto bral nabídky, jaké mohl, aby

vydržel vydělávat hokejem co nejdéle. Ještě v sedmatřiceti se trmácel

třikrát týdně na otočku do čtvrté

německé ligy, předtím hrál naše

nižší soutěže. Jako vyučený zámečník neměl moc co nabídnout. Jaké

máte zkušenosti? Stříbro s Plzní

z dvaadevadesátého. Umím bruslit

a střílet puk…

JAKUB KOREIS (33)

Bývalý hokejový útočník. Začínal

v Plzni, hrál v Severní Americe

v záložním týmu Phoenix Coyotes

z NHL, po návratu do Evropy

vystřídal finské Tampere, krátce

rakouský Klagenfurt a v extralize

nastupoval za Spartu, Kometu

Brno a poslední sezonu opět

v Plzni. Odehrál přes 800 zápasů.

S profesionálním hraním skončil

loni v létě, nyní pomáhá jako trenér univerzitního týmu Akademici

Plzeň. Už během sportovní kariéry založil developerskou a realitní

společnost Koreis-Brown. Pořádá

vzdělávací semináře a provozuje

web Deník realitního investora.

DÁL NIC

Uvědomil jsem si, že tohle není

situace, do které se chci dostat.

Udělal jsem si inventuru a zjistil, že

pokud ze dne na den skončím s hokejem, mám našetřeno tak na rok.

Dál nic.

Vydělával jsem sice pěkné peníze,

ale taky jsem jich dost utrácel.

O nějakém zajištění do budoucna

nemohla být řeč. Hráč jako já navíc

žil každé dva roky v napětí, jestli

dostane novou smlouvu. A že bych

si při vyjednávání mohl zvlášť

diktovat podmínky, to rozhodně ne.

Při mém stylu hry mi navíc každý

týden hrozilo vážné zranění. Musel

jsem začít přemýšlet, jak nebýt

na nejistém sportovním výdělku tak

závislý.

Spoluhráči často mluvili o otevírání

restaurací nebo prodávání oblečení.

Jakmile jste se ale začali zajímat víc,

zjistili jste, že všechno bývá tak, že

znají někoho, kdo jim řekl, ať mu

dají peníze a on jim všechno zařídí

a postará se o výdělečnost. Spousta

kluků se takhle taky pěkně napálila. Já jsem takový, že chci mít věci

pod kontrolou. A vůbec, co já vím

o chodu restaurace?

Uvědomil jsem si taky, že už vlastně

trochu podnikám. Pronajímal jsem

své dva byty. Ten první jsem si před

třinácti lety pořídil v Plzni za peníze

z Ameriky. Dnes vím, jak mizerná

investice to byla, ale vyprávějte

to mladému klukovi, který právě

narazil na vysněný kvartýr.

VŠECHNY CHYBY

Sto osmdesát metrů čtverečních

a padesátimetrová terasa. Pořizovací

cena čtyři a půl milionu korun, další dva miliony ve zbytečně drahém

vybavení. Všechno dělané s tím, že

tady jednou budu bydlet. Z investorského pohledu hrůza.

Vůbec jsem tehdy netušil, že jde

o přehnaně velký byt. Koupený

na tehdejší poměry draho. Nepřemýšlel jsem o nějakém výnosu při

pronajímání, nechápal jsem, že

není třeba rvát přepálené peníze

do nábytku a spotřebičů.

V tom bytě jsem nakonec strávil reálně tak třicet nocí, než jsem uznal,

že lepší bude, abych z něho začal

37