Táta byl můj největší hrdina. Zbožňoval jsem chvíle, kdy jsem na něj mohl koukat z tribuny plzeňského zimáku. Kdy jsem po zápasech utíkal kolem mantinelu, za kterým jsem byl sotva vidět, abych za ním mohl do kabiny. Napařit si jeho zpocenou helmu, která mi plandala na hlavě, čapnout hokejku a plácat s ní do všeho možného. Být hokejistou mi přišlo jako nejlepší práce na světě. Shoda okolností mi – ve spojení s vlastní pílí – nakonec dovolila tuhle práci patnáct let profesionálně dělat. Vytyčil jsem si cíle, které mi přišly dosažitelné. Nejdřív NHL, které jsem se přiblížil díky vysoké pozici na draftu. Nikdy jsem v ní ale šanci nedostal. Čtyři roky v zámoří a nováčkovská smlouva s Phoenixem… A tím moje tamní působení skončilo. Po návratu do Evropy pro mě další metu představoval nároďák. Ze Sparty mi cesta do něj nepřipadala tak daleká. Taky se mi to nepovedlo. Najednou mi bylo šestadvacet a já si uvědomil, jakým směrem se moje kariéra vyvíjí. Jaké jsou moje reálné možnosti. Ve dvaceti jsem si představoval, že se hokejem zabezpečím na celý život, a až jednou skončím, nebudu už muset nic dělat. Tak to chodí, pokud hrajete na dostatečně vysoké úrovni. Jenže já zjistil, že můj případ tohle nebude a je na čase řešit, jak si poradit jiným způsobem. Zase jsem viděl tátův příklad, ale spíš z druhé strany. Hrával ligu v devadesátých letech, byl dobrý

hokejista, ale k hvězdám nepatřil. Neměl šanci se finančně zajistit. Proto bral nabídky, jaké mohl, aby vydržel vydělávat hokejem co nejdéle. Ještě v sedmatřiceti se trmácel třikrát týdně na otočku do čtvrté německé ligy, předtím hrál naše nižší soutěže. Jako vyučený zámečník neměl moc co nabídnout. Jaké máte zkušenosti? Stříbro s Plzní z dvaadevadesátého. Umím bruslit a střílet puk…

JAKUB KOREIS (33) Bývalý hokejový útočník. Začínal v Plzni, hrál v Severní Americe v záložním týmu Phoenix Coyotes z NHL, po návratu do Evropy vystřídal finské Tampere, krátce rakouský Klagenfurt a v extralize nastupoval za Spartu, Kometu Brno a poslední sezonu opět v Plzni. Odehrál přes 800 zápasů. S profesionálním hraním skončil loni v létě, nyní pomáhá jako trenér univerzitního týmu Akademici Plzeň. Už během sportovní kariéry založil developerskou a realitní společnost Koreis-Brown. Pořádá vzdělávací semináře a provozuje web Deník realitního investora.

DÁL NIC Uvědomil jsem si, že tohle není situace, do které se chci dostat. Udělal jsem si inventuru a zjistil, že pokud ze dne na den skončím s hokejem, mám našetřeno tak na rok. Dál nic. Vydělával jsem sice pěkné peníze, ale taky jsem jich dost utrácel. O nějakém zajištění do budoucna nemohla být řeč. Hráč jako já navíc žil každé dva roky v napětí, jestli dostane novou smlouvu. A že bych si při vyjednávání mohl zvlášť

diktovat podmínky, to rozhodně ne. Při mém stylu hry mi navíc každý týden hrozilo vážné zranění. Musel jsem začít přemýšlet, jak nebýt na nejistém sportovním výdělku tak závislý. Spoluhráči často mluvili o otevírání restaurací nebo prodávání oblečení. Jakmile jste se ale začali zajímat víc, zjistili jste, že všechno bývá tak, že znají někoho, kdo jim řekl, ať mu dají peníze a on jim všechno zařídí a postará se o výdělečnost. Spousta kluků se takhle taky pěkně napálila. Já jsem takový, že chci mít věci pod kontrolou. A vůbec, co já vím o chodu restaurace? Uvědomil jsem si taky, že už vlastně trochu podnikám. Pronajímal jsem své dva byty. Ten první jsem si před třinácti lety pořídil v Plzni za peníze z Ameriky. Dnes vím, jak mizerná investice to byla, ale vyprávějte to mladému klukovi, který právě narazil na vysněný kvartýr.

VŠECHNY CHYBY Sto osmdesát metrů čtverečních a padesátimetrová terasa. Pořizovací cena čtyři a půl milionu korun, další dva miliony ve zbytečně drahém vybavení. Všechno dělané s tím, že tady jednou budu bydlet. Z investorského pohledu hrůza. Vůbec jsem tehdy netušil, že jde o přehnaně velký byt. Koupený na tehdejší poměry draho. Nepřemýšlel jsem o nějakém výnosu při pronajímání, nechápal jsem, že není třeba rvát přepálené peníze do nábytku a spotřebičů. V tom bytě jsem nakonec strávil reálně tak třicet nocí, než jsem uznal, že lepší bude, abych z něho začal 37