Táta byl můj největší hrdina. Zbožňoval jsem chvíle, kdy jsem na něj
mohl koukat z tribuny plzeňského
zimáku. Kdy jsem po zápasech
utíkal kolem mantinelu, za kterým
jsem byl sotva vidět, abych za ním
mohl do kabiny. Napařit si jeho
zpocenou helmu, která mi plandala
na hlavě, čapnout hokejku a plácat
s ní do všeho možného.
Být hokejistou mi přišlo jako
nejlepší práce na světě. Shoda
okolností mi – ve spojení s vlastní
pílí – nakonec dovolila tuhle práci
patnáct let profesionálně dělat.
Vytyčil jsem si cíle, které mi přišly
dosažitelné. Nejdřív NHL, které
jsem se přiblížil díky vysoké pozici
na draftu. Nikdy jsem v ní ale
šanci nedostal. Čtyři roky v zámoří
a nováčkovská smlouva s Phoenixem… A tím moje tamní působení
skončilo.
Po návratu do Evropy pro mě další
metu představoval nároďák. Ze
Sparty mi cesta do něj nepřipadala
tak daleká. Taky se mi to nepovedlo.
Najednou mi bylo šestadvacet a já
si uvědomil, jakým směrem se moje
kariéra vyvíjí. Jaké jsou moje reálné
možnosti. Ve dvaceti jsem si představoval, že se hokejem zabezpečím
na celý život, a až jednou skončím,
nebudu už muset nic dělat. Tak to
chodí, pokud hrajete na dostatečně
vysoké úrovni.
Jenže já zjistil, že můj případ tohle
nebude a je na čase řešit, jak si
poradit jiným způsobem.
Zase jsem viděl tátův příklad, ale
spíš z druhé strany. Hrával ligu
v devadesátých letech, byl dobrý
hokejista, ale k hvězdám nepatřil.
Neměl šanci se finančně zajistit.
Proto bral nabídky, jaké mohl, aby
vydržel vydělávat hokejem co nejdéle. Ještě v sedmatřiceti se trmácel
třikrát týdně na otočku do čtvrté
německé ligy, předtím hrál naše
nižší soutěže. Jako vyučený zámečník neměl moc co nabídnout. Jaké
máte zkušenosti? Stříbro s Plzní
z dvaadevadesátého. Umím bruslit
a střílet puk…
JAKUB KOREIS (33)
Bývalý hokejový útočník. Začínal
v Plzni, hrál v Severní Americe
v záložním týmu Phoenix Coyotes
z NHL, po návratu do Evropy
vystřídal finské Tampere, krátce
rakouský Klagenfurt a v extralize
nastupoval za Spartu, Kometu
Brno a poslední sezonu opět
v Plzni. Odehrál přes 800 zápasů.
S profesionálním hraním skončil
loni v létě, nyní pomáhá jako trenér univerzitního týmu Akademici
Plzeň. Už během sportovní kariéry založil developerskou a realitní
společnost Koreis-Brown. Pořádá
vzdělávací semináře a provozuje
web Deník realitního investora.
DÁL NIC
Uvědomil jsem si, že tohle není
situace, do které se chci dostat.
Udělal jsem si inventuru a zjistil, že
pokud ze dne na den skončím s hokejem, mám našetřeno tak na rok.
Dál nic.
Vydělával jsem sice pěkné peníze,
ale taky jsem jich dost utrácel.
O nějakém zajištění do budoucna
nemohla být řeč. Hráč jako já navíc
žil každé dva roky v napětí, jestli
dostane novou smlouvu. A že bych
si při vyjednávání mohl zvlášť
diktovat podmínky, to rozhodně ne.
Při mém stylu hry mi navíc každý
týden hrozilo vážné zranění. Musel
jsem začít přemýšlet, jak nebýt
na nejistém sportovním výdělku tak
závislý.
Spoluhráči často mluvili o otevírání
restaurací nebo prodávání oblečení.
Jakmile jste se ale začali zajímat víc,
zjistili jste, že všechno bývá tak, že
znají někoho, kdo jim řekl, ať mu
dají peníze a on jim všechno zařídí
a postará se o výdělečnost. Spousta
kluků se takhle taky pěkně napálila. Já jsem takový, že chci mít věci
pod kontrolou. A vůbec, co já vím
o chodu restaurace?
Uvědomil jsem si taky, že už vlastně
trochu podnikám. Pronajímal jsem
své dva byty. Ten první jsem si před
třinácti lety pořídil v Plzni za peníze
z Ameriky. Dnes vím, jak mizerná
investice to byla, ale vyprávějte
to mladému klukovi, který právě
narazil na vysněný kvartýr.
VŠECHNY CHYBY
Sto osmdesát metrů čtverečních
a padesátimetrová terasa. Pořizovací
cena čtyři a půl milionu korun, další dva miliony ve zbytečně drahém
vybavení. Všechno dělané s tím, že
tady jednou budu bydlet. Z investorského pohledu hrůza.
Vůbec jsem tehdy netušil, že jde
o přehnaně velký byt. Koupený
na tehdejší poměry draho. Nepřemýšlel jsem o nějakém výnosu při
pronajímání, nechápal jsem, že
není třeba rvát přepálené peníze
do nábytku a spotřebičů.
V tom bytě jsem nakonec strávil reálně tak třicet nocí, než jsem uznal,
že lepší bude, abych z něho začal
37