Obrázky z cyklistických závodů se
živila přes půlku života. Loni bylo
Markétě Navrátilové pětačtyřicet
a Tour de France fotila s akreditací
na krku naposled. Po pětadvacáté –
hezké číslo pro konec.
Až sto padesát dní z roku cestovala.
Právě to na cyklistice miluje: jezdí
se ve všech koutech planety. Ostatně za československé hranice se
několikrát podívala už jako malá.
Když jí byly čtyři, maminka ji v Hodoníně přivedla na sportovní gymnastiku. Markéta makala pětkrát
týdně. V deseti letech ji začala bolet
záda. Byla moc vysoká.
Otec rozhodl, že bude hrát tenis.
A tak dřela, zase pětkrát v týdnu,
na kurtě. Tenkrát jí dril připadal
normální, dneska říká, že přišla
o kus dětství. Jenže táta se jí na nic
neptal. „Vrcholový sport byl jediná
možnost, jak se za totality dostat
za hranice.“
TŘI FRAKTURY LEBKY
Do sedmnácti se držela v první
desítce v republice. Věděla, že když
bude hrát dobře, dokáže porazit
každého. Vyhrávala velké zápasy.
Jenže být nejlepší ze všech vlastně
vnitřně netoužila. „Byl to asi víc sen
mého otce.“
V prosinci 1989, sotva se otevřely
hranice, sedla s kamarádem do auta
a vyrazili směr Maďarsko. Nevěděli
kam, jen se před Vánoci chtěli podívat ven. Dálnice klouzala. O půl
osmé ráno u Malacek se před nimi
stala nehoda. Nedobrzdili a narazili do stojícího kamionu. Markéta
měla tři fraktury lebky, přeraženou
čelist a nevratně posunutou kostrč.
59