Obrázky z cyklistických závodů se

živila přes půlku života. Loni bylo

Markétě Navrátilové pětačtyřicet

a Tour de France fotila s akreditací

na krku naposled. Po pětadvacáté –

hezké číslo pro konec.

Až sto padesát dní z roku cestovala.

Právě to na cyklistice miluje: jezdí

se ve všech koutech planety. Ostatně za československé hranice se

několikrát podívala už jako malá.

Když jí byly čtyři, maminka ji v Hodoníně přivedla na sportovní gymnastiku. Markéta makala pětkrát

týdně. V deseti letech ji začala bolet

záda. Byla moc vysoká.

Otec rozhodl, že bude hrát tenis.

A tak dřela, zase pětkrát v týdnu,

na kurtě. Tenkrát jí dril připadal

normální, dneska říká, že přišla

o kus dětství. Jenže táta se jí na nic

neptal. „Vrcholový sport byl jediná

možnost, jak se za totality dostat

za hranice.“

TŘI FRAKTURY LEBKY

Do sedmnácti se držela v první

desítce v republice. Věděla, že když

bude hrát dobře, dokáže porazit

každého. Vyhrávala velké zápasy.

Jenže být nejlepší ze všech vlastně

vnitřně netoužila. „Byl to asi víc sen

mého otce.“

V prosinci 1989, sotva se otevřely

hranice, sedla s kamarádem do auta

a vyrazili směr Maďarsko. Nevěděli

kam, jen se před Vánoci chtěli podívat ven. Dálnice klouzala. O půl

osmé ráno u Malacek se před nimi

stala nehoda. Nedobrzdili a narazili do stojícího kamionu. Markéta

měla tři fraktury lebky, přeraženou

čelist a nevratně posunutou kostrč.

59